Článek
Když jsem si představovala stáří, viděla jsem to jasně. Ráno kafe, dopoledne křížovky, odpoledne seriál, večer knížka. Maximálně sousedka, co přijde na kus řeči. Ticho. Klid. Pokoj.
Pak se do vedlejšího bytu nastěhovali oni. Tři mladí lidé. Krásní, hluční, neustále usměvaví. A s prstenem světla.
První den jsem si myslela, že se natáčí reklama. Pořád svítili, pořád mluvili nahlas a pořád se smáli. Druhý den jsem zjistila, že to není reklama. To je jejich život.
Influenceři. Slovo, které jsem do té doby znala jen z televize. Teď je mám za zdí. A oni mají mě jako kulisu.
Ráno vstanu, jdu si udělat kafe a slyším:
„Tak čau lidi, dneska vám ukážu můj ranní rituál!“
Je deset dopoledne. Kdybych měla každý den ranní rituál v deset, tak bych se v životě nikam nedostala.
Pořád natáčejí. Jak vaří. Jak cvičí. Jak si čistí zuby. Jak se hádají. Jak se zase usmíří. Všechno je obsah. Všechno je materiál. I já jsem materiál.
Jednou jsem šla v papučích na chodbu a slyším:
„Ty jo, tady máme takovou autentickou sousedku, to je úplně vibe!“
Vibe? Já jsem šla jen vyhodit odpadky. A málem jsem se stala součástí internetu.
Teď se bojím otevřít dveře. Nikdy nevím, jestli mě někdo nenatáčí. Jednou jsem vyšla v županu a oni zrovna streamovali. Tak jsem se otočila zpátky a zavřela. Radši budu smrdět, než být virální.
Nejhorší je ten smích. Ne opravdový. Ten hraný. Neustálý. Jako by byli placení za radost. Možná jsou. Pořád slyším: „To je boží!“ „To je top!“ „To miluju!“ Nikdy jsem je neslyšela říct: „To je blbé.“ Oni ani nevědí, že něco může být blbé.
Večer si chci pustit televizi, ale slyším jejich podcast. Oni si povídají o tom, jak je důležité mít balanc v životě. Přitom nespí, nevaří, neuklízejí a živí se tím, že ukazují, jak žijí.
Jednou jsem potkala jednoho z nich ve výtahu. Říká mi:
„Paní, nechcete se objevit v našem videu? Takový babičkovský pohled na svět, to teď frčí.“
Řekla jsem mu, že já frčím maximálně do lékárny. A vystoupila jsem.
Oni nemají práci. Oni mají obsah. Nemají soukromí. Oni mají sledující. Nemají ticho. Oni mají algoritmus. A já nemám klid.
Dřív jsem si myslela, že nejhorší sousedi jsou ti, co vrtají. Nebo ti, co hádají. Nebo ti, co mají psa. Ale influenceři? To je úplně jiná liga. To nejsou sousedi. To je nonstop reality show.
Takže teď bydlím vedle tří lidí, kteří mají tisíce fanoušků, milion zhlédnutí a nulový respekt ke klidu. A já mám pocit, že jsem omylem skončila v nějakém experimentu.
Chtěla jsem klid na stáří. Místo toho žiju vedle živého Instagramu. A největší ironie? Že já jsem jediná v domě, kdo se nechce dívat na cizí život. Protože ten můj už mi úplně stačí. A ještě by byl lepší, kdybych ho nemusela slyšet v přímém přenosu přes zeď.
