Článek
Všechno to začalo nevinně. Seděly jsme s dcerou u stolu, já pila kafe, ona koukala do mobilu a já jsem se snažila navázat lidský kontakt. Zeptala jsem se jí, jestli nechce koláč. Ona ani nezvedla oči a řekla: „Mami, ty jsi fakt trapná.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Trapná? Já? Člověk, který přežil socialismus, tři zdražování másla a dvě generace puberty? To slovo mě zaskočilo. Kdysi se říkalo „nevhodná“, „nepatřičná“ nebo „nedělej ostudu“. Ale trapná. To zní, jako kdybych byla aplikace, co se špatně aktualizovala.
Zeptala jsem se, proč jsem trapná. Prý proto, že se ptám na věci. Že píšu s tečkami. Že používám smajlíky. Že sdílím fotky kytky, oběda a občas i sebe. A že mám Facebook. „To je strašně boomer,“ řekla. Já pořád nevím, jestli je to druh dinosaurů nebo diagnóza.
Tak jsem se urazila. Samozřejmě. V tichosti. Jako dospělý člověk. A pak jsem udělala to, co dělá každá moderní, trapná matka v krizi identity. Šla jsem na Facebook.
Napsala jsem status:
„Moje dcera mi dnes řekla, že jsem trapná. Tak jí chci jen vzkázat, že jsem ji nosila devět měsíců, rodila dvanáct hodin a teď si dám koláč bez ní.“
A přidala jsem tři srdíčka, jedno smutné emoji a fotku toho koláče.
Během pěti minut jsem měla patnáct lajků, tři komentáře a jednu kamarádku, která napsala: „Jsi skvělá, nenech se!“ To mi úplně stačilo k tomu, abych se cítila morálně vítězná.
Dcera mi pak psala, ať to smažu. Prý je to „cringe“. Já nevím, co to přesně znamená, ale z kontextu chápu, že jsem tím způsobila mezinárodní ostudu minimálně v rámci našeho obýváku.
Samozřejmě jsem to nesmazala. Naopak jsem přidala další fotku. Tentokrát sebe. Bez filtru. S kávou. A popisek: „Trapná, ale spokojená.“ Plus deset emoji. Různé druhy smíchu, slunce, kafe a jedno náhodné srdce, které tam bylo jen proto, že jsem se netrefila prstem.
Za hodinu už mi psaly kamarádky. Že to mají doma stejné. Že jejich děti se za ně stydí. Že prý mluví nahlas, používají Facebook a posílají hlasové zprávy. Jedna dokonce přiznala, že si dává fotku profilovku každé tři roky. To už je skoro extremistické chování.
Začala jsem si uvědomovat, že „trapná“ dnes znamená hlavně „živá“. Že se směju. Že mluvím. Že existuju i offline. Že se ptám, jak se lidi mají, místo abych jim poslala gif.
Dnešní děti chtějí, abychom byli neviditelní. Abychom nekomentovali. Nelajkovali. Neexistovali veřejně. Ideálně aby matka byla v tichém režimu, bez emocí, bez statusů a bez fotek z dovolené.
Jenže já jsem celý život mluvila. Psala. Sdílela. Dřív v kuchyni, na ulici, u plotu. Dneska na Facebooku. To není změna osobnosti. To je jen jiná platforma na drby.
Takže ano. Jsem trapná. Protože se raduju z maličkostí. Protože sdílím, že mi vykvetla kytka. Protože mi chutnal oběd. Protože mám radost z vnoučat. Protože si myslím, že svět je pořád docela hezké místo, i když mi to TikTok úplně nepotvrzuje.
A víte co? Kdybych nebyla trapná, nebyla bych já. Byla bych tichá, nenápadná a digitálně neviditelná. A to by byla teprve ostuda.
Takže jsem to dala na Facebook.
Protože tam patřím.
A jestli je to trapné, tak aspoň veřejně.
S fotkou. A s emoji. A bez studu.
Protože když už mám být trapná, tak ať to stojí za to. A hlavně ať o tom všichni vědí.
