Článek
Když mi děti oznámily, že se „dočasně“ vracejí domů, měla jsem slzy v očích. Dojetím. Představovala jsem si společné večeře, čaj u televize, možná i pocit, že nejsem na světě tak úplně sama. Říkala jsem si, že je hezké, že se dospělé děti chtějí vrátit k mámě. Že rodina drží pohromadě. Že to tak má být.
Dnes už vím, že to nebylo z lásky. Bylo to z kalkulace.
Přijely s kufry, notebooky, rostlinami v květináčích a hromadou důvodů, proč „teď fakt nemůžou platit nájem“. Hypotéka, rozchod, špatný šéf, vyhoření, drahé energie, krize na trhu, Merkur v retrográdu. Všechno jsem slyšela. Jen jednu větu ne: „Mami, promiň, že tě zatěžujeme.“
Zabydlely se rychle. Rychleji než plíseň v koupelně. Každý má svůj pokoj, svoje zásuvky v lednici, svoje zásady. Já mám jen jeden byt a pocit, že jsem se v něm stala hostem.
Dřív jsem měla doma klid. Teď mám doma porady, hádky, hlasité hovory, návštěvy partnerů, kteří se ani neptají, jestli si můžou vzít jogurt. Můžou. Všechno můžou. Protože „jsme přece rodina“.
Rodina. Krásné slovo. Znamená to, že já platím nájem, energie, internet, jídlo, drogerii a občas i jejich psychické zhroucení. Oni platí… no… vlastně oni hlavně říkají, že „až se postaví na nohy“.
Zajímavé je, že na nohou stojí docela pevně, když si objednávají jídlo přes aplikaci, kupují si nové oblečení nebo plánují víkendový výlet. Ale jakmile přijde řeč na peníze, náhle kulhají. Finančně, psychicky, existenciálně.
Jednou jsem se opatrně zeptala, jestli by mohli aspoň přispívat na energie. Dcera se na mě podívala, jako bych jí navrhla, že jí prodám ledvinu. „Mami, vždyť ty ten byt stejně máš.“ Ano. Mám. Stejně jako jsem měla nervy, než jste se vrátily.
Syn mi vysvětlil, že dneska je jiná doba. Že bydlení je drahé. Že život je těžký. Že moje generace to měla jednodušší. To mě pobavilo. Moje generace neměla internet, hypotéky na třicet let, psychologa na každém rohu, ale měla zodpovědnost. A stud. To je dnes zřejmě luxusní zboží.
Stud se nenosí. Nenoste si ho domů, zabírá místo. Místo toho si přivezte očekávání, že maminka všechno pochopí, zaplatí, uvaří a ještě bude ráda, že vás má nablízku.
A já jsem ráda. Jen někdy trochu méně. Hlavně když si ráno nemám kam sednout, protože na mém místě leží cizí kabát. Když si chci pustit televizi a slyším, že ruším online meeting. Když si chci koupit nové boty, ale místo toho platím jejich telefonní tarif.
Nejhorší není ani to, že mě finančně vysávají. Nejhorší je ta samozřejmost. Ten klid, s jakým berou, co nabízím. Ten tón: „Mami, to je přece normální.“ Ne, není. Normální je chtít pomoci, ale také cítit hranici. Normální je být vděčný. Normální je chtít se postavit na vlastní nohy, ne se pohodlně usadit na cizí páteři.
Někdy si představuju, že jim řeknu: „Tak dost, miláčkové, babiččin hotel zavírá.“ Že si sbalí věci, omluví se a odejdou. Pak otevřu lednici, vidím jejich krabičky s jídlem, slyším jejich smích z pokoje a místo rozhodnosti cítím jen únavu.
Tak tu spolu žijeme. Oni bez studu. Já bez prostoru. Oni s pocitem, že svět jim dluží pohodlí. Já s pocitem, že jsem si vychovala generaci, která se nebojí brát, ale bojí se nést odpovědnost.
A tak jsem se v sedmdesáti letech naučila novou roli. Nejsem už jen matka. Jsem azylový dům. Bez dotací. Bez pracovní doby. Bez výpovědní lhůty. A hlavně bez studu. Ten už tu totiž někdo zapomněl přivézt.
