Článek
Dřív jsem se bála války. Jako dítě jsem poslouchala vyprávění rodičů o náletech, krytech a strachu, který se nedal vypnout. V televizi běžely filmy, kde lidé utíkali s kufry, a já měla pocit, že nejhorší, co může člověka potkat, je konflikt, který přijde zvenku. Bomby, tanky, cizí armáda. Něco velkého, hlasitého a děsivého.
Dneska se bojím mnohem tišší věci. Poštovní schránky.
Každý měsíc k ní chodím s lehkou nervozitou. Nečekám dopis od dávné lásky ani pohled z dovolené. Čekám složenky. Bílé obálky, které nemají žádný dramatický obal, žádnou výbušnou grafiku, ale dokážou mi zkazit den víc než večerní zprávy. Energie, nájem, voda, plyn, poplatky. Moje osobní frontová linie.
Ironie je, že válka byla kdysi strašák budoucnosti. Něco, co možná přijde. Složenky přijdou vždycky. Neptají se, jestli mám zrovna peníze, náladu nebo sílu. Přijdou pravidelně, přesně, neúprosně. A na rozdíl od války proti nim neexistuje žádný kryt.
Pamatuju si dobu, kdy jsem měla strach z velkých věcí. Z politiky, z mezinárodní situace, z toho, co bude se světem. Dnes mám strach z malých čísel napsaných drobným písmem dole na papíře. Z částek, které se nenápadně zvyšují, až jednoho dne zjistím, že mi důchod nestačí ani na základní provoz vlastního života.
Otevřít obálku je dneska psychologický výkon. Nejdřív si uvařím kávu, sednu si, nadechnu se. Jako bych se chystala na špatnou zprávu od lékaře. A vlastně to špatná zpráva je. Jen místo diagnózy čtu „nedoplatek“ a místo léčby „uhraďte do data splatnosti“.
Nejvíc mě děsí, že ten strach je úplně jiný než ten válečný. Válka je abstraktní, vzdálená, dramatická. Složenky jsou osobní, intimní a ponižující. Nezabíjejí hned, ale pomalu. Po kouskách. Každý měsíc mi vezmou trochu klidu, trochu jistoty, trochu důstojnosti.
Dřív jsem si myslela, že největší hrozbou je svět. Dnes vím, že největší hrozbou je účetnictví. Tabulka, ve které se snažím poskládat důchod tak, aby vyšel na realitu. A realita je čím dál dražší. Elektřina, plyn, potraviny, léky. Všechno roste, jen můj důchod zůstává zázračně stabilní. Stabilně nedostatečný.
Nejhorší na tom je ten pocit bezmoci. Proti válce se dá aspoň demonstrovat, psát petice, doufat v diplomacii. Proti složenkám se nedá bojovat vůbec. Nemůžu je ignorovat, nemůžu je porazit, nemůžu se před nimi schovat. Musím je zaplatit. A když nemám z čeho, musím šetřit. Na jídle, na topení, na sobě.
Dřív jsem se bála, že přijde bomba a všechno zničí. Dnes se bojím, že mi přijde další obálka a zničí mi rozpočet. Žádná exploze, žádný hluk. Jen tiché kliknutí kalkulačky a dlouhé koukání do zdi.
Největší absurdita? Že jsem celý život pracovala v přesvědčení, že stáří bude klidné. Že se nebudu muset bát. Ne tanků, ne šéfů, ne termínů. A přesto se bojím. Jen se změnil objekt strachu. Už to není svět, ale vlastní schránka. Už to není geopolitika, ale osobní ekonomika.
Ve zprávách pořád mluví o krizích, konfliktech a hrozbách. Já mám svou krizi doma v kuchyni. Leží na stole vedle hrnku s kávou a jmenuje se „vyúčtování“. A upřímně? Z toho mám větší strach než z jakékoliv války v televizi. Protože válka je někde daleko. Ale složenky se bojují přímo v mém obýváku. Každý měsíc. A bez příměří.
