Článek
Dneska má každý svého psychologa, terapeuta, kouče, mentora a ideálně ještě aplikaci, která mu připomíná, aby dýchal. My jsme měli paní Novákovou ze třetího patra. A upřímně – vyšlo to levněji a účinek byl okamžitý.
Když mi bylo smutno, neříkalo se tomu „úzkostná epizoda“. Říkalo se tomu „něco na tebe leze“. A řešilo se to tak, že jsem si vzala hrnek, zaklepala na sousedku a zeptala se, jestli nemá cukr. Nikdy jsem ten cukr nepotřebovala. To byl jen společenský kód pro: potřebuju si postěžovat a doma mě už nikdo neposlouchá.
Sousedka měla vždycky čas. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že stejně neměla kam jít. Seděla v zástěře, v ruce kafe, v televizi repríza něčeho a byla připravená poslouchat cizí životy víc než ten vlastní.
Začala jsem:
„Já už fakt nevím, co s tím chlapem…“
A ona:
„To nic není, počkej, co provedl ten můj.“
A v tu chvíli se stalo kouzlo. Najednou jste zapomněli na své problémy, protože jste se dozvěděli, že manžel paní Novákové si koupil motorovou pilu, i když nemají zahradu, a že to je už třetí krize za poslední měsíc.
To byla terapie. Srovnávací.
Dnes se lidé chodí „vymluvit“. My jsme se chodili „vyplakat k někomu, kdo to má horší“. A fungovalo to. Člověk si řekl: aha, tak můj život vlastně není takový průšvih, když ten vedlejší je úplná tragédie.
Sousedka byla všechno v jednom:
psycholog, zpovědník, bulvár, krizová linka i zpravodajství z baráku.
Věděla, kdo se s kým hádá, kdo pije, kdo má milence, kdo nezdraví a kdo „to doma nemá jednoduché“. A hlavně: měla na všechno názor. Ne neutrální. Ne odborný. Ale silný. Hlasitý. A většinou nevyžádaný.
Dnes vám terapeut řekne: „A jak se u toho cítíte?“
Sousedka řekla: „No jo, ty jsi blbá, ale on je ještě horší.“
A bylo jasno.
Když jsem byla unavená, neříkalo se, že mám „burnout“. Říkalo se: „Seš nějaká zničená, to je z toho, že moc přemýšlíš.“ A řešení? Kafe, koláč a pomluvit někoho třetího.
To byla mentální hygiena.
Nikdo se neptal na hranice. Sousedka žádné neměla. Věděla všechno a chtěla vědět ještě víc. Dnes by se tomu říkalo narušování soukromí. Tehdy se tomu říkalo normální život v paneláku.
Když jste brečeli, neptala se, jestli chcete mluvit. Začala mluvit ona. O sobě. O své dceři. O své kyčli. A než jste se nadáli, už jste nebrečeli, ale poslouchali příběh o tom, jak někdo jiný má křivou páteř, špatného muže a ještě horší záclony.
A světe div se – bylo vám líp.
Protože dřív se emoce neanalyzovaly. Ony se přebíjely. Cizím neštěstím, buchtou a drby.
Dnes má každý diagnózu. Úzkost, deprese, syndrom vyhoření, sociální fobie. My jsme měli sousedku, která řekla: „To přejde.“ A ono to většinou fakt přešlo. Nebo ne, ale mezitím jste se dozvěděli, že manžel od vedle má milenku a to vás zaměstnalo víc.
Neříkám, že psychologové jsou špatní. Jen říkám, že jsou dražší než paní Nováková a nenabídnou vám bábovku.
A hlavně: terapeut vás nebude informovat o tom, kdo se v domě rozvádí, kdo má exekuci a kdo byl včera opilý na chodbě. Což je podle mě zásadní ztráta pro duševní zdraví.
Protože nic neuklidní člověka tak jako pocit, že někdo jiný to má horší.
Dnes se řeší vnitřní dítě. My jsme řešili, že dítě od sousedů zas řvalo a jestli to není týrání. Dnes se řeší toxické vztahy. My jsme řešili, že „on je prostě debil, ale aspoň chodí do práce“.
Dnes se lidé učí nastavovat hranice. My jsme se učili, že hranice neexistují, když bydlíte v paneláku a zdi jsou tenké jak morálka po dvou sklenkách vína.
A víte co? Něco na tom bylo krásné. Nezdravé, hlučné, plné cizích názorů a nevyžádaných rad. Ale lidské.
Takže když dnes slyším vnoučata, jak jdou „na terapii“, říkám si: škoda. Kdyby ještě existovala paní Nováková, ušetřili by peníze a dozvěděli by se, kdo v domě podvádí koho.
A to je, upřímně, mnohem léčivější než jakákoliv dechová technika.
