Článek
Perex (cca 250 znaků):
Nikdy jsem nevěřila na lásku přes internet. Pak mi napsal on. Milý, pozorný, chápavý. Psali jsme si měsíce a já měla pocit, že po letech samoty zase někomu patřím. A tak jsem mu poslala celý důchod. Všechno, co jsem měla.
Když mi zemřel manžel, zůstalo po něm v bytě ticho. Takové to ticho, co není klidné, ale prázdné. Televize hrála, rádio mluvilo, hodiny tikaly, ale nikdo se neptal, jak jsem se vyspala. Nikdo se nehádal, co bude k obědu. Nikdo se nesmál mým vtipům, které stejně nikdy nebyly moc dobré.
Děti měly svoje životy. Vnuci svoje telefony. A já měla internet, který mi dcera nainstalovala, abych si prý mohla číst zprávy a koukat na recepty. Jenže já místo receptů jednou klikla na seznamku.
Bylo mi trapně. Říkala jsem si, že jsem stará, že se to nehodí, že si ze mě budou lidi dělat srandu. Ale pak mi přišla první zpráva. Napsal mi muž. Milý, slušný, vdovec. Prý pracuje v zahraničí, prý je sám, prý hledá ženu, se kterou by si mohl psát, protože už nechce být sám.
Psali jsme si každý den. Ráno mi přál hezký den. Večer dobrou noc. Zajímal se, co jsem vařila, jak se cítím, jestli mě bolí kolena. Nikdy se mě nikdo takhle neptal. Ani můj vlastní muž ke konci.
Posílal mi fotky. Hezký, šedivé vlasy, usměvavý. Říkal mi moje drahá. Moje lásko. Moje budoucí žena. A já seděla v kuchyni, koukala na obrazovku a měla pocit, že mi je zase třicet.
Po třech měsících mi napsal, že má problém. Že mu zablokovali účet. Že potřebuje poslat peníze, jen na chvíli. Že mi to všechno vrátí, jakmile se vrátí domů. Že se za mnou pak hned přistěhuje.
Váhala jsem. Ale pak mi napsal, že mě miluje. Že beze mě nemůže spát. Že jsem to jediné dobré, co v životě má. A já si řekla, že co když je to opravdu osud. Co když jsem po sedmdesáti letech konečně našla lásku.
Poslala jsem mu pět tisíc. Pak deset. Pak celý důchod. Říkala jsem si, že příští měsíc to vrátí. Že už budeme spolu. Že si to vynahradíme.
Jenže on chtěl víc. Prý poplatky. Prý problémy s převodem. Prý další blokace. A já posílala. Po kouskách. Vždycky něco málo. Až jsem si jednou uvědomila, že nemám na nájem. Že nemám na léky. Že nemám ani na rohlíky.
Když jsem mu napsala, že už nemám co poslat, přestal odpovídat. Najednou žádné dobré ráno. Žádná lásko. Žádné srdíčko. Profil zmizel. Fotky zmizely. Zůstal jen prázdný chat a já u stolu s prázdnou peněženkou.
Seděla jsem tam dlouho. Neplakala jsem. Byla jsem spíš v šoku. Jako když vám někdo potichu vynese byt a vy si toho všimnete až večer.
Dcera se to dozvěděla, až když mi přišla upomínka za elektřinu. Křičela. Brečela. Ptala se, jak jsem mohla být tak hloupá. A já neměla sílu jí odpovědět. Protože pravda byla jednoduchá a strašná zároveň.
Já jsem nebyla hloupá. Já jsem byla osamělá.
Nekoupila jsem si kabelku. Nejela jsem na dovolenou. Nepodlehlo mi kasino. Já jsem si koupila pocit, že mě někdo miluje. Že se na mě někdo těší. Že nejsem jen babička, co sedí doma a čeká, až jí někdo zavolá.
Dnes už vím, že ten muž možná ani neexistoval. Že ty fotky byly cizí. Že ty zprávy byly napsané někým, kdo takhle obírá desítky žen denně. Ale ten pocit, co mi dal, byl pro mě skutečný.
Teď žiju z pomoci dětí. Internet mám pořád, ale už se bojím otevřít jakoukoliv zprávu. Když mi někdo napíše „dobrý den“, stáhne se mi žaludek.
A někdy večer si říkám, že nejhorší na tom nebylo, že jsem přišla o peníze. Nejhorší bylo, že jsem si na pár měsíců připadala milovaná. A pak mi to někdo vzal. A to je ztráta, kterou vám žádná banka, žádný účet ani žádný důchod nikdy nevrátí.
