Článek
Hlídám vnouče a připadám si jako neplacená chůva s artrózou. Když jsem si kdysi představovala roli babičky, viděla jsem se v úplně jiném filmu. Pohádky, koláče, mazlení, občasná návštěva hřiště a pak návrat do klidného bytu, kde si dám kávu a otevřu knížku. Realita? Budík v sedm, svačina v krabičce, batoh přes rameno a kolena, která křupou víc než dětské sušenky.
Dneska už nejsem „babička na občasné pohlídání“. Jsem regulérní součást rodinného provozu. Takový tichý pilíř systému. Když rodiče pracují, babička nastupuje. Zadarmo, samozřejmě. Bez pracovní smlouvy, bez nemocenské, bez dovolené. Jen s věčnou větou: „Vždyť ty máš čas, jsi v důchodu.“
Ano, mám čas. Ale taky mám záda, která bolí. Kolena, co protestují při každém dřepu. Ruce, co už nejsou stavěné na celodenní lego maraton. A hlavu, která by si občas ráda odpočinula od věty „babi, dívej“ každých třicet vteřin.
Hlídání dneska nevypadá jako dřív. Dřív si dítě hrálo samo, dneska se musíš účastnit. Aktivně. Stavět, běhat, vymýšlet program, být animátor, psycholog, kuchař a zdravotník v jednom. Sednout si na gauč je podezřelé. Lehnout si je skoro zločin.
Největší ironie je, že když jsem byla mladá a pracovala, neměla jsem čas. Teď mám čas, ale nemám energii. A přesto se ode mě čeká, že budu fungovat jako plnohodnotná chůva. Jen bez výplaty a bez možnosti říct: dneska ne.
Když jsem jednou naznačila, že jsem unavená, dostala jsem pohled, jako bych navrhla zrušit Vánoce. „Vždyť je to tvoje vnouče.“ Ano, je. A miluju ho. Ale láska automaticky neznamená nekonečnou fyzickou kapacitu. Artróza se totiž neptá, jestli hlídám z lásky nebo z povinnosti.
Někdy mám pocit, že důchod pro mě neznamená odpočinek, ale jen změnu směny. Dřív jsem byla vyčerpaná z práce. Teď jsem vyčerpaná z hlídání. Jen rozdíl je v tom, že dřív mi za to aspoň někdo posílal výplatu. Teď mi maximálně řeknou: „Ty jsi zlatá, bez tebe bychom to nezvládli.“ Zlatá jsem, ale zlatý důchod nemám.
Moje kamarádky mají v důchodu koníčky. Jedna chodí na jógu, druhá cestuje, třetí maluje. Já chodím na hřiště, do školky, do lékárny pro náplasti a masti na klouby. Můj fitness program se jmenuje „zvedni dítě, polož dítě, utíkej za dítě“.
A když si chci vzít den pro sebe? Přijde pocit viny. Co budou dělat rodiče? Kdo ho pohlídá? Jak to zvládnou? Tak raději mlčím, usměju se a namažu si kolena gelem. Protože babička přece vydrží všechno.
Největší paradox je, že systém s námi tak nějak počítá. Stát šetří na školkách, firmy jedou na plný výkon a někde mezi tím stojí generace babiček, které zdarma zachraňují rodinnou logistiku. Nejsme v žádné statistice, nemáme žádné benefity, jen roli, kterou nikdo oficiálně nepřizná, ale všichni ji berou jako samozřejmost.
Hlídám vnouče a připadám si jako neplacená chůva s artrózou. Milující, ale unavená. Ochotná, ale bolavá. Vděčná za každý úsměv, ale tajně snící o dni, kdy se probudím a jediná povinnost bude rozhodnout se, jestli si dám kávu nebo čaj. A ne řešit, jestli dneska zvládnu další osmihodinovou směnu v důchodové verzi mateřské školy. Protože babička možná nemá výpověď, ale tělo má svoje limity. A to je jediná smlouva, kterou opravdu nejde obejít.
