Článek
Slovo boomer jsem slyšela poprvé v tramvaji. Dva mladí lidé se tam hádali o nějaké video a jeden z nich řekl: „Ty seš fakt boomer.“ Já se automaticky otočila, protože jsem čekala, že někdo vytáhne bagr nebo alespoň kladivo. Nic. Jen kluk v mikině a holka, co měla víc piercingů než já hrníčků doma.
Nechápala jsem. Boomer byl pro mě vždycky nějaký stroj. Něco velkého, hlučného, co bourá domy nebo míchá beton. Něco, co dělá rámus a všichni se mu raději klidí z cesty. Upřímně, to pořád docela sedí, ale prý jinak.
Když mi vnouček doma řekl: „Babi, ty jsi boomer,“ nejdřív jsem se ho zeptala, jestli myslí, že jsem těžká technika. Řekl, že ne. Že jsem „mentálně mimo realitu“. To už mě trochu znejistilo.
Zeptala jsem se, co to přesně znamená. Vysvětlil mi, že boomer je starší člověk, co nechápe moderní svět, říká věci jako „za nás to bylo lepší“ a má pocit, že všechno nové je zbytečné, drahé a špatně.
Tak jsem mu řekla, že to není pocit, ale fakt.
První varovný signál, že jsem boomer, byl, když jsem se rozčilovala nad tím, že všechno je dnes „na aplikaci“. Parkování, objednání jídla, objednání doktora, i ten blbej zubař chce aplikaci. Já mám doma kalendář a tužku. A to mi připadá jako vrchol technologického pokroku.
Druhý signál byl, když jsem řekla větu: „Proč bys potřeboval hodinky, když máš telefon?“ A vnouček se na mě podíval, jako bych se zeptala, proč potřebujeme elektřinu, když máme svíčky.
Třetí moment přišel, když jsem se snažila pochopit, co je „cloud“. Myslela jsem, že je to počasí. Ukázalo se, že mám někde ve vzduchu uložené fotky, o kterých nevím kde, ale prý tam jsou. Já mám fotky v šuplíku. A když tam nejsou, tak nejsou nikde. Tomu říkám systém.
Nejhorší bylo, když jsem zjistila, že slovo boomer se nepoužívá hezky. Není to označení generace s úctou. Je to v podstatě moderní výraz pro „nerozumíš tomu, tak mlč“. Dřív se říkalo „starej blbec“. Dnes se řekne „boomer“. Pokrok.
Začala jsem si všímat, jak často se chovám jako učebnicový boomer. Když slyším novou hudbu, říkám, že to není hudba. Když vidím moderní oblečení, říkám, že to je pyžamo. Když někdo pracuje z domova, říkám, že to není práce.
Když mi vnučka ukazovala TikTok, řekla jsem: „A tohle tě baví?“ A ona odpověděla: „Ty to prostě nechápeš, jsi boomer.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem oficiálně diagnostikovaná.
Nejvíc mě ale dorazilo, když jsem zjistila, že existuje fráze „OK boomer“. To znamená něco jako: „Nechci tě poslouchat, jdi si ohřát čaj.“ To je taková moderní forma vypnutí starší generace. Digitální odchod do důchodu.
Začala jsem se bránit. Řekla jsem si, že se budu snažit být moderní. Stáhla jsem si Instagram. Dala jsem tam fotku kytky. Nikdo mi ji neolajkoval. Zato když vnučka vyfotila půl obličeje s jazykem ven, měla 300 reakcí. Tam jsem pochopila, že ten boj je marný.
Zkusila jsem používat slang. Řekla jsem „cringe“. Všichni se na mě dívali, jako kdybych si právě oblékla jejich oblečení. Řekla jsem „random“. Děda se mě zeptal, jestli to je nový lék.
Nakonec jsem se s tím smířila. Jsem boomer. Ale ne ve smyslu, že bych byla hloupá. Jsem boomer ve smyslu, že si pamatuju svět, kde se věci dělaly pomalu, ručně a bez hesel. Kde když něco nefungovalo, vzala se kladívko, ne aktualizace.
A víte co? Být boomer je vlastně výhoda. Můžu říkat, co chci, nerozumím trendům, nikdo ode mě nic nečeká a když něco pokazím, řeknou: „No jo, babi, boomer.“ A je mi odpuštěno.
Takže až mi příště někdo řekne, že jsem boomer, odpovím:
„Ano. A aspoň vím, jak se žije bez wi-fi, bez nabíječky a bez toho, aby mi hodinky říkaly, že jsem ve stresu.“
A to je, milé děti, dovednost, kterou vám žádná aplikace nenainstaluje.
