Článek
Je ještě možné mít vlastní názor, když všichni žijeme v informačních bublinách?
Pojem „informační bublina“ se stal jedním z klíčových výrazů digitální éry. Označuje prostředí, ve kterém člověk dostává převážně takové informace, které potvrzují jeho stávající názory, hodnoty a postoje. Algoritmy sociálních sítí, vyhledávačů i zpravodajských platforem nám nabízejí obsah „na míru“ – tedy takový, který se nám bude líbit, se kterým budeme souhlasit a u kterého pravděpodobně zůstaneme déle.
Na první pohled je to komfortní. Nemusíme se prokousávat informacemi, které nás nezajímají nebo rozčilují. Svět je přehledný, srozumitelný, konzistentní. Problém je, že právě tato konzistence je umělá.
Informační bublina nevzniká náhodou. Je výsledkem kombinace technologie a psychologie. Technologie nám servíruje obsah podle předchozího chování. Psychologie nás vede k tomu, abychom vyhledávali informace, které potvrzují to, čemu už věříme. Tento jev je známý jako konfirmační zkreslení. Člověk má přirozenou tendenci vyhýbat se informacím, které narušují jeho obraz světa.
Algoritmus a lidská mysl tak spolupracují na uzavřeném kruhu.
Čím víc s něčím souhlasíme, tím víc toho dostáváme. Čím víc to dostáváme, tím víc jsme si jistí, že máme pravdu. A čím víc jsme si jistí, tím méně jsme ochotni naslouchat jiným perspektivám.
Postupně vzniká prostředí, kde se vlastní názor přestává formovat dialogem a začíná se formovat opakováním. Názor už není výsledkem střetu různých informací, ale výsledkem jejich filtrace. Člověk nemění názor na základě argumentů, ale utvrzuje se v něm skrze frekvenci.
To vede k zásadnímu posunu v tom, jak vnímáme pojem „vlastní názor“. Tradičně se za vlastní názor považovalo něco, co vzniklo přemýšlením, porovnáváním zdrojů, kritickým zvažováním. Dnes se často považuje za vlastní názor to, co s námi emocionálně rezonuje a co vidíme dostatečně často.
Problém není jen v tom, že žijeme v bublinách. Problém je v tom, že si to často neuvědomujeme. Každý má tendenci věřit, že právě on vidí realitu „objektivně“ a že ti druzí jsou zmanipulovaní. Bublina je vždycky problém někoho jiného.
To vytváří iluzi nezávislosti. Člověk má pocit, že má vlastní názor, ale ve skutečnosti jen reprodukuje dominantní narativ svého informačního prostředí. Stejné formulace, stejné argumenty, stejné emoce, stejné interpretace. Liší se jen tábor.
Vlastní názor se v takovém prostředí stává spíš identitou než výsledkem myšlení. Názor neříká, co si myslíme o světě, ale k jaké skupině patříme. Slouží jako signál příslušnosti. Potvrzuje, kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“.
A právě tady se dostáváme k nepříjemné otázce: pokud je náš názor primárně formován tím, co nám algoritmus vybírá a co naše okolí schvaluje, je ještě skutečně náš?
Možná ano, ale jen za určitých podmínek.
Mít vlastní názor dnes neznamená jen „něco si myslet“. Znamená to aktivně narušovat vlastní komfort. Vystavovat se informacím, které jsou nepohodlné. Číst zdroje, se kterými nesouhlasíme. Připouštět možnost, že se mýlíme. A hlavně – být ochotni měnit názor.
To je ale psychologicky náročné. Vyžaduje to nejistotu, vnitřní napětí a pocit, že nemáme pevnou půdu pod nohama. Informační bubliny nabízejí opak: jistotu, jednoduchost, emocionální bezpečí.
Proto jsou tak přitažlivé.
Vlastní názor v digitální době není stav, ale proces. Není to něco, co „máme“, ale něco, co neustále vzniká v konfrontaci s jinými pohledy. Jakmile se uzavřeme do jednoho zdroje, jednoho tábora, jedné interpretace, vlastní názor se mění v echo.
Možná tedy není otázka, jestli je ještě možné mít vlastní názor. Spíš je otázka, kolik lidí je ochotných zaplatit cenu, kterou to dnes stojí.
Tou cenou je nepohodlí. Nejistota. Ztráta jednoduchých odpovědí. A přijetí faktu, že svět je složitější, než jak ho popisuje jakákoliv bublina.
V informačním světě plném filtrů, algoritmů a personalizace není největší hrozbou cenzura. Největší hrozbou je pohodlí. Protože právě pohodlí vytváří iluzi, že myslíme sami za sebe, zatímco jen plynule splýváme s obsahem, který nám někdo jiný vybral.
