Článek
Je stát dobrý hospodář, nebo jen velký přerozdělovač?
Debata o roli státu v ekonomice se pravidelně vrací v každé krizi, při každém rozpočtovém schodku i při každé diskusi o daních. Základní otázka je jednoduchá, ale odpověď složitá: umí stát hospodařit lépe než trh, nebo je jeho hlavní funkcí jen vybírat peníze a znovu je rozdělovat?
Stát je největší ekonomický aktér v zemi. Vybírá daně, spravuje rozpočty, investuje do infrastruktury, platí zaměstnance, financuje školy, nemocnice, policii i armádu. Objem peněz, se kterými pracuje, převyšuje jakoukoli soukromou firmu. Přesto na něj neplatí stejná pravidla jako na běžné hospodářské subjekty.
Zatímco firma musí generovat zisk, jinak zanikne, stát nezanikne nikdy.
To zásadně mění motivace. Soukromý sektor je tlačen konkurencí k efektivitě, inovacím a úsporám. Stát čelí jinému typu tlaku – politickému. Jeho cílem není maximalizovat efektivitu, ale udržet sociální stabilitu, plnit politické sliby a uspokojit různé zájmové skupiny.
Hospodaření státu tak není řízeno logikou trhu, ale logikou moci.
Jedním z hlavních argumentů kritiků je, že stát nepracuje s vlastními penězi. Spravuje prostředky vybrané od občanů, což snižuje osobní odpovědnost za jejich využití. Úředník, který rozhoduje o miliardovém projektu, neriskuje vlastní kapitál. Politik, který prosadí neefektivní program, nenese přímé finanční důsledky.
Chybí přirozený mechanismus sankce.
V soukromém sektoru je neefektivita potrestána ztrátou zákazníků a bankrotem. Ve státním sektoru je často potrestána vyšším rozpočtem „na nápravu problémů“. Selhání se neřeší zánikem, ale dalšími penězi. To vytváří prostředí, kde se chyby kumulují místo toho, aby se odstraňovaly.
Stát se tak může stát spíš správcem problémů než jejich řešitelem.
Na druhé straně existují oblasti, kde tržní logika nefunguje nebo by vedla k sociálně nepřijatelným výsledkům. Bez zásahu státu by nebylo univerzální zdravotnictví, povinné vzdělávání, sociální systém ani základní infrastruktura. Tyto služby nejsou ziskové, ale jsou nezbytné pro fungování společnosti.
Zde se ukazuje, že stát není jen přerozdělovač, ale i garant základních podmínek života.
Rozdíl je v tom, že stát hospodaří s jiným cílem než firma. Neusiluje o zisk, ale o veřejný zájem. Problém je, že „veřejný zájem“ je vágní pojem, který se mění podle politické ideologie, volebních cyklů a společenských nálad.
To, co je dnes považováno za prioritu, může být zítra označeno za plýtvání.
Dalším problémem je informační asymetrie. Stát rozhoduje o obrovském množství projektů, ale nemá dostatečně detailní informace o jejich reálné efektivitě. Centrální plánování naráží na komplexitu reality. Žádný úřad nemůže přesně vědět, kde jsou zdroje využity nejlépe.
To je klasický argument proti silnému státu: nikdo nemá dost informací na to, aby efektivně řídil celou ekonomiku.
Přerozdělování samo o sobě ale není nutně špatné. Daně a transfery vyrovnávají nerovnosti, tlumí sociální napětí a zajišťují základní solidaritu. Bez přerozdělování by společnost byla nestabilní, polarizovaná a náchylná ke konfliktům.
Problém nastává ve chvíli, kdy se přerozdělování stane hlavní funkcí státu a hospodaření se zredukuje na pouhé přesouvání peněz mezi skupinami.
V takovém systému už nejde o efektivitu, ale o politický boj o zdroje. Každá skupina se snaží získat co největší podíl. Stát se mění v arénu lobbingu, kde vítězí ti nejsilnější a nejorganizovanější. Hospodářská racionalita ustupuje politickému tlaku.
Otázka tedy není, zda je stát dobrý hospodář, nebo přerozdělovač. Je obojí. Problém je v rovnováze.
Pokud stát pouze přerozděluje bez kontroly efektivity, vzniká neudržitelný systém. Pokud se snaží fungovat jako firma a ignoruje sociální důsledky, rozpadá se společenská soudržnost.
Dobrý stát není ten, který hospodaří jako korporace. Ani ten, který jen přelévá peníze. Dobrý stát je ten, který dokáže spojit ekonomickou racionalitu s politickou odpovědností. A to je v praxi mnohem těžší, než zní v teorii.
