Článek
Vždycky se říkalo, že láska zahřeje víc než radiátor. Že stačí objetí, úsměv, hezké slovo. Kdyby to byla pravda, mohla bych topení dávno vypnout a ještě prodávat přebytky tepla sousedům. Realita je taková, že objímám vnoučata, ale radiátory stejně hučí a složenky vypadají, jako by topily místo nás.
Mám doma čtyři vnoučata. Každé jinak. Jedno je zimomřivé, druhé má pořád otevřené okno, třetí chodí v tričku i v lednu a čtvrté si stěžuje, že je mu zima, zatímco sedí přímo u radiátoru. Všichni se shodnou na jednom: u babičky má být teplo.
U babičky má být teplo. To je zákon vesmíru. Neptá se, kolik stojí plyn. Nezajímá ho vyúčtování. Neřeší inflaci. U babičky prostě nemrzneš. Tečka.
Tak topím. Topím víc než ve skleníku. Topím, protože „děti nesmí prochladnout“. Topím, protože „oni jsou zvyklí na teplo“. Topím, protože jsem babička a babičky netvrdnou, ale měknou. Hlavně u termostatu.
Sedím v obýváku, na sobě svetr, deku přes kolena, a vnoučata si stěžují, že je chladno. Jedno si přidá mikinu. Druhé otevře okno „aby se vyvětralo“. Třetí se ptá, jestli můžeme přitopit. Já mezitím počítám v hlavě, kolik mě stojí každé otočení kolečka na radiátoru.
Kdyby láska hřála, byli bychom jak v sauně. Objímali bychom se a teplota by stoupala sama. Jenže láska nehřeje. Láska jen zahřeje u srdce. A srdce bohužel nemá vlastní kotel.
Největší paradox je, že já sama bych klidně topila míň. Mně stačí svetr, ponožky a čaj. Ale vnoučata žijí v teplotním režimu tropického pásma. Když je pod třiadvacet stupňů, považují to za polární noc.
„Babi, není ti zima?“ ptají se.
„Ne, je mi dobře,“ odpovídám.
„Tak proč topíš?“
Protože vy byste jinak brečeli, děti moje.
A pak přijde vyúčtování. Otevřu obálku, sednu si, nadechnu se a chvíli přemýšlím, jestli jsem si náhodou nepřivlastnila centrální vytápění celé ulice. Ta částka vypadá, jako bych doma chovala tropické ryby, ne vnoučata.
V duchu si říkám: kdyby se dala láska měřit v kilowattech, byla bych energeticky soběstačná. Měla bych vlastní elektrárnu. Jenže místo toho mám složenku, kalkulačku a otázku, jestli budu topit stejně i příští zimu, nebo už přejdu na systém „deka a objetí“.
Nejhorší je, že když vnoučata odejdou, najednou je mi doma teplo. A ticho. A levněji. Radiátory utichnou, účet přestane růst a já sedím v tom samém obýváku a je mi trochu zima. Ne na těle. Ale někde jinde.
Protože láska sice nehřeje radiátory, ale hřeje prázdný byt. A to je teplo, které se nedá vypnout ani regulovat. Jen kvůli němu člověk topí víc, než by měl. Platí víc, než by chtěl. A stejně si říká, že to stojí za to.
Takže kdyby láska hřála, nemusela bych platit topení
