Článek
Já už dneska do obchodů chodím opatrně. Ne proto, že by byly drahé, ale proto, že mám pocit, že tam člověk čelí víc nebezpečím než v dopravní špičce. Kluzké podlahy, samoobslužné pokladny, které na mě mluví jako na zlobivé dítě, a prodavačky, co mi tykají, i když jsme spolu nikdy neseděly ani na pískovišti.
Ten den jsem si řekla, že budu moderní. Žádné obyčejné jogurty s jahodovou příchutí, ale bio. Prý lepší na trávení, na imunitu, na všechno. Doktorka řekla „střeva“, dcera řekla „mikrobiom“ a vnučka řekla „to je teď trend“. Tak jsem šla do drogerie, kde mají všechno od šamponu až po ponožky.
Stála jsem u regálu s jogurty a studovala etikety. Všechno vypadalo jako chemická práce. Probiotika, prebiotika, kultury, kmeny. Měla jsem pocit, že si nekupuju mléčný výrobek, ale adoptuju bakterii.
Přišla ke mně mladá prodavačka. Taková ta, co má dokonale rovné obočí a úsměv vycvičený z nějakého kurzu „jak se tvářit, že vás baví lidi“.
„Mohu vám s něčím pomoct?“ zeptala se.
„Ano, hledám bio jogurt,“ řekla jsem.
„A kolik vám je, prosím?“ odpověděla.
To mě zarazilo. Já čekala otázku na příchuť, ne na rodný list. Ale slušně jsem odpověděla. Člověk nikdy neví, jestli to není nějaký nový marketing. Třeba jogurty pro věkové kategorie. Pro děti s dinosaury, pro dospělé s proteinem a pro staré s obrázkem hřbitova.
Prodavačka se rozzářila.
„Tak to by vás mohlo zajímat i naše nové pohřební pojištění. Máme teď akci pro seniory.“
Stála jsem tam s jogurtem v ruce a přemýšlela, jestli jsem to slyšela správně. Jestli mi právě někdo mezi Activií a řeckým jogurtem nenabídl rovnou cestu na onen svět.
„Prosím?“ řekla jsem.
„No víte, hodně starších zákazníků to ocení. Je to výhodné, splátky malé, a rodina pak nemá starosti.“
Rodina nemá starosti. Já jsem ještě ani nezaplatila jogurt a už řešíme můj pohřeb. V hlavě mi běželo: tak tohle je ta péče o zákazníka. Dřív se ptali, jestli chci tašku. Dneska, jestli chci rakev.
Snažila jsem se to vzít s humorem.
„Slečno, já jsem přišla pro jogurt, ne pro smrt.“
Ona se zasmála. Takovým tím profesionálním smíchem, co neznamená nic.
„To víte, nikdy není brzy myslet na budoucnost.“
Budoucnost. Já myslela, že moje budoucnost je maximálně další slevový leták a možná dovolená v lázních. Ne že budu řešit, jestli chci hudbu na pohřbu živě nebo z reproduktoru.
Nejhorší na tom nebyla ta nabídka. Nejhorší byl ten pocit, že pro ni nejsem zákaznice. Já jsem cílová skupina. Segment. Kategorie „65+“. Člověk, kterému se automaticky nabízí hůl, krém na klouby a teď už i pojistka na smrt.
Když jsem byla mladá, nabízeli mi rtěnky. Když jsem byla ve středním věku, nabízeli mi hypotéku. Teď mi nabízejí klidný odchod ze světa. Marketing podle životních fází.
Řekla jsem jí, že děkuju, ale zatím si vystačím s jogurtem. Ona přikývla, ale ještě dodala:
„Kdybyste si to rozmyslela, letáček je u pokladny.“
Samozřejmě že byl. Vedle žvýkaček a baterií. Mezi impulzním zbožím. Jako by se člověk mohl impulzivně rozhodnout: dneska si vezmu Mentos a pojistím si smrt.
Když jsem přišla domů, položila jsem jogurt na stůl a koukala na něj. Bio. Přírodní. Plný života. A vedle v kabelce letáček, co mi připomínal, že to s tím životem nemám přehánět, protože už mám věk.
A víte, co je na tom celé nejsmutnější? Že ta holka to nemyslela zle. Ona jen dělala svou práci. Systém jí řekl: starší zákazník = nabídnout pojištění. Já jsem nebyla Marie, co má ráda vanilkové jogurty. Já jsem byla „potenciální úmrtí v horizontu několika let“.
Takže teď, kdykoliv jdu do obchodu, mám novou strategii. Usmívám se. Vtipkuju. Kupuju si barevné věci. A když se mě někdo zeptá na věk, odpovím: „Mentálně dvacet pět, fyzicky záleží na počasí.“
Protože jestli mi jednou někdo nabídne rovnou urnu místo jogurtu, tak už se na to nebudu jen usmívat. To si vezmu vozík, sednu si do něj a řeknu: „Dobře, ale jen pokud je bio. Bez chemie. A nejlépe s příchutí jahoda.“
