Článek
V mém věku už člověk většinou omylem zakládá maximálně spoření nebo pohřební pojištění. Já jsem si ale omylem založila Tinder. A to jen proto, že jsem chtěla aplikaci, kde jsou „lidi a fotky a můžu si je ukládat“. Myslela jsem, že to budou recepty. Ukázalo se, že to byli muži.
Všechno začalo nevinně. Vnuk mi řekl, že si mám stáhnout „nějakou appku, ať nejsi pořád sama“. Já si myslela, že mluví o sudoku. On to myslel jinak. Než jsem se stačila zeptat, už mi to nainstaloval a řekl: „Babi, jen tady vyplň pár údajů.“
Tak jsem vyplnila. Jméno, věk, město. U věku jsem se zarazila, ale řekla jsem si, že pravda je základ vztahu. Pak se mě to zeptalo, co hledám. Byly tam možnosti: přátelství, láska, zábava. Klikla jsem na všechno, protože proč se omezovat.
Nahrála jsem fotku. Tu, co mám v občance. Vypadám tam jako hledaná osoba z večerních zpráv, ale říkala jsem si, že aspoň uvidí realitu.
A pak to začalo vibrovat.
Jedna notifikace za druhou. Lajk. Match. Srdíčko. Oheň. Nevěděla jsem, co se děje, ale měla jsem pocit, že jsem se omylem přihlásila do nějaké soutěže krásy pro důchodce.
První mi napsal nějaký Pavel, 68 let. „Ahoj krásko.“
Krásko. Mně. Člověk, co má doma tři druhy mastí na klouby a chodí spát v devět.
Odpověděla jsem slušně: „Dobrý den, pane Pavle.“
On mi napsal: „Tykej mi, zlato.“
Zlato. V tu chvíli jsem začala tušit, že tohle nebude aplikace na bábovky.
Další byl Karel, 72 let. Profilovka: on, motorka a sluneční brýle. V popisu: „Stále plný energie.“ Napsal mi, že by mě vzal na víkend do wellness. Já jsem mu odepsala, že v pátek chodím na pedikúru a v sobotu hlídám vnoučata. Už se neozval. Asi slabší povaha.
Pak mi napsal nějaký Mirek, 55 let. To mě zarazilo. Proč mi píše tak mladý? Podle fotky vypadal, že má víc vlasů než já vitamínů. Zeptal se, co hledám. Odpověděla jsem: „Klid, teplo a aby někdo uměl opravit kapající kohoutek.“
Napsal: „Tak to hledáš spíš instalatéra.“
Zablokovala jsem ho. Drzý.
Nejhorší byl ale jeden pán, co mi poslal fotku svých nohou. Bez ponožek. A napsal: „Líbí?“
Odpověděla jsem: „Pane, máte plíseň.“
Už se neozval, ale doufám, že šel k lékaři.
Postupně jsem začala chápat, že Tinder není seznamka pro lidi, co chtějí někoho na kafe a bábovku. Tinder je digitální tržiště zoufalství, kde si lidé vybírají partnery stejně jako rohlíky. Ten je hezký, ten ne, ten má břicho, ten má motorku, ten vypadá, že umře dřív než já.
Nejvíc mě ale šokovalo, že se mě ptali na věci, na které jsem se naposledy ptala v roce 1974. Jestli mám ráda dobrodružství. Jestli jsem vášnivá. Jestli hledám něco nezávazného. Já hledám hlavně, kam jsem si položila brýle.
Jednomu jsem napsala, že večer nikam nejdu, protože mě bolí koleno. Odpověděl mi: „To nevadí, já tě rozchodím.“
Tak toho jsem zablokovala preventivně, protože kdo sahá na koleno, sáhne zítra na důchod.
Po dvou dnech jsem měla 58 lajků, 14 zpráv a nervy jak šňůru od žehličky. Připadala jsem si, jako kdybych omylem vstoupila do baru, kde jsou všichni svobodní, zoufalí a myslí si, že jsem poslední šance na štěstí.
Zavolala jsem vnučce, ať mi to vysvětlí. Smála se tak, že skoro spadla ze židle. Prý jsem „hot profil“ a „babi na Tinderu je virální materiál“. Řekla jsem jí, že jestli mě někdo ještě jednou nazve kočkou, smažu celý internet.
Nakonec jsem aplikaci odinstalovala. Ne proto, že by tam nebyli milí muži. Ale proto, že jsem zjistila, že randění v 70 letech už není romantika, ale sportovní výkon. Musíte být online, reagovat, psát, vysvětlovat, proč nejdete ven po osmé večer a proč nechcete posílat fotky v pyžamu.
Já chci vztah, kde si sedneme, dáme si kafe, budeme mlčet a nikdo mi nebude psát, že „bych mu slušela v krajkovém prádle“. Já mu sluším maximálně v teplákách a s horkou vodou u nohou.
Takže pokud se mě někdo zeptá, jestli jsem na Tinderu našla lásku, odpovím:
Ano. Lásku k tomu, že jsem single, mám klid, a jediný muž, kterého teď potřebuju, je instalatér.
A toho si, prosím, budu hledat zase normálně. Přes známé. Jako slušná babička. Ne přes aplikaci, kde mi cizí dědek posílá fotky prstů u nohou.
