Článek
Na ten den jsem se připravovala roky. Manžel půjde do důchodu, já si konečně odpočinu, budeme si v klidu pít kávu, číst noviny a mlčet. To poslední bylo klíčové. Mlčet spolu. Nikdo mi ale neřekl, že důchod pro muže znamená opak slova klid.
První ráno po jeho odchodu do důchodu začalo větou:
„Tak co, co budeme dneska dělat?“
Bylo sedm ráno. Já ještě ani nebyla vzhůru v duši. A už jsem měla pocit, že mě někdo hodil do programu „Důchodce hledá smysl života“.
Dřív to fungovalo jednoduše. On šel do práce. Já měla dopoledne ticho, řád, televizi podle sebe a pocit, že byt patří mně. Teď je doma pořád. Pořád. Všude. A hlavně mluví.
Komentuje všechno. Jak vařím. Jak věším prádlo. Jak sedím. Jak dýchám. Najednou má názory na věci, které ho čtyřicet let nezajímaly.
„Ty hrnky by šly jinak naskládat.“
Ano, šly. Ale nebyl důvod.
Nejhorší je jeho nově objevená potřeba optimalizovat domácnost. On tomu říká zlepšování. Já tomu říkám chaos. Přeskládal mi kuchyň. Prý „logičtěji“. Teď mám hrnce tam, kde byly ručníky, a cukr tam, kde byla mouka. Kafe jsem hledala tři dny. Myslela jsem, že jsem slepá. Nebyla. Jen byl manžel doma.
Další fáze: kutil. Najednou má čas opravovat věci, které nebyly rozbité. Vrtá. Šroubuje. Rozebírá. Skládá. A ptá se mě:
„Není to lepší?“
Nevím. Já už ani nevím, jak to bylo předtím.
Největší šok přišel, když zjistil, že mám své rituály. Že dopoledne koukám na svůj pořad. Že si vařím kafe v klidu. Že mám ráda ticho. To ticho ho znepokojuje.
„Ty jsi nějaká tichá.“
Ano. To byl plán.
Teď se mnou chce všechno dělat společně. Společně nakupovat. Společně vařit. Společně chodit ven. Já s ním byla čtyřicet let ráda. Ale ne nepřetržitě.
Když odešel do důchodu, odešla i moje samota. Ta zdravá, léčivá, kdy si člověk může v klidu sednout a nemít svědka. Teď mám pořád publikum. I když jdu jen pro vodu.
Začal sledovat televizi jinak. Přepíná. Neustále. Každý pořad má komentář. Každý moderátor je hloupý. Každá zpráva špatná.
„Tohle je propaganda.“
„Tohle dřív nebylo.“
„Tohle je celý špatně.“
Ano. Ale já bych se jen chtěla dívat.
Dřív jsem si myslela, že důchod je o odpočinku. Ne. Důchod je o tom, že jeden z manželů dostane volno a druhý dostane úvazek navíc. Já teď pracuju jako posluchač, koordinátor, tlumič názorů a specialista na věty „ano, máš pravdu“, i když nemá.
Občas ho pošlu ven. „Jdi se projít.“
Vrátí se za dvacet minut.
„Už jsem tady.“
Ano. Všimla jsem si.
A přesto… když je výjimečně pryč déle, sedím v tichu a najednou mi to přijde divné. Ticho je hlasité. Chybí mi jeho brblání. Jeho otázky. I jeho neustálé „a víš, co jsem si uvědomil?“.
Protože i když mě připravila o ticho, vzal si s sebou do důchodu něco jiného. Spěch. Nervy. Únavu. A přinesl domů víc sebe. Se všemi chybami, názory a zvuky.
Takže jsem přišla o ticho. Ale získala jsem manžela, který má čas. A i když bych ho občas nejradši zavřela do sklepa jen na dopoledne, musím uznat jedno:
Je to hlučné. Je to únavné. Je to chaotické.
Ale je to pořád náš společný život.
Jen bych ocenila, kdyby byl aspoň občas potichu. Aspoň u té kávy.
