Článek
Vždycky jsem si myslela, že vnoučata jsou odměna za celý život. Že po letech práce, starostí, výchovy dětí a nekonečného vaření přijde fáze, kdy budu jen sedět, rozdávat bonbony, smát se a být ta hodná babička, co nic neřeší. Realita je taková, že řeším víc než kdy dřív. Jen už u toho nemám sílu a místo vlastních dětí mám jejich děti. V plné verzi. Se zvukem, aktualizacemi a poruchami.
Miluju je. Opravdu. Každé jinak. Jedno je chytré, druhé citlivé, třetí hlučné, čtvrté má alergii na všechno kromě čokolády. Když se na mě usmějí, roztaje mi srdce. Když se smějí, mám pocit, že svět ještě není úplně ztracený. Když odejdou domů, mám pocit, že jsem přežila menší přírodní katastrofu.
Dřív byla návštěva vnoučat svátek. Teď je to provoz. Logistika. Zásobování. Energetický projekt. Musím mít doma jídlo, které nejím, pití, které nepiju, hračky, které nechápu, a aplikace, které neumím ovládat. A hlavně musím mít nervy. Hodně nervů. A ty se bohužel nedají koupit v lékárně.
Vnoučata dnes nechodí „na návštěvu“. Vnoučata se „přesouvají“. S batohy, taškami, nabíječkami, tablety, plyšáky a psychickou potřebou neustálé pozornosti. Jakmile zavřou dveře, byt se změní v dětské centrum. Hlučné, barevné, chaotické a nekompatibilní s mým krevním tlakem.
Když jsem byla malá já, babička byla klidná oáza. Sedělo se, jedlo se, mlčelo se. Dnes jsem já ta, co má v obýváku parkour, v kuchyni TikTok a v koupelně frontu, protože někdo zapomněl, že existuje víc lidí než on.
Nejhorší je, že vnoučata se nenudí. Vnoučata trpí, když se nic neděje. Musí se pořád něco. Hrát, tvořit, jet, zažít, koukat, scrollovat, hodnotit, natáčet. Já bych si občas chtěla jen sednout a koukat z okna. To se dnes považuje za příznak deprese.
Když jim navrhnu, že si budeme jen povídat, koukají na mě, jako bych navrhla společnou meditaci v tichu. Povídat? Bez obrazovky? O čem?
Tak jim vyprávím historky z mládí. O tom, jak jsme chodili pěšky do školy, jak jsme si hráli venku, jak jsme neměli mobily. Oni se smějí. Ne dojatě. Pobaveně. Jako by poslouchali fantasy žánr. Svět, kde děti běhaly venku bez GPS, je pro ně asi stejně reálný jako draci.
A přesto je miluju. Když usnou na gauči, přikrytí dekou, s otevřenou pusou a mobilem v ruce, mám chuť je obejmout a chránit před celým světem. Když mi řeknou „babi, ty jsi nejlepší“, zapomenu na hluk, nepořádek i bolavá záda.
Jenže pak přijde třetí den. A já už nemůžu. Dochází mi energie, trpělivost, hlas. Začínám být podrážděná, unavená a tajně počítám hodiny do chvíle, kdy si je rodiče zase vyzvednou. A pak se za to cítím provinile. Protože přece babička má být vděčná. Má být ráda. Má být šťastná, že je obklopená dětmi.
Jenže nikdo neříká, že babička je taky člověk. Že má právo na ticho. Na kávu v klidu. Na den, kdy nemusí řešit, kdo komu vzal nabíječku a proč někdo brečí, protože mu spadl virtuální svět.
Někdy si představuju ideální systém. Vnoučata na víkend. Jako půjčovna radosti. V pátek přivezou, v neděli odvezou. Já je rozmazlím, upeču bábovku, budeme se smát, vyfotíme se. A v pondělí ráno budu mít byt zpátky. Ticho. Hrnek na svém místě. Gauč bez drobků.
Miluju je. Ale nemiluju ten pocit, že jsem se ve vlastním stáří stala neplacenou provozní manažerkou dětského světa. Že místo klidu mám hluk. Místo odpočinku program. Místo stáří plný úvazek v roli „babička na všechno“.
Takže ano. Miluju vnoučata. Jsou to moje srdce, moje radost, moje budoucnost. Ale někdy bych si je opravdu radši půjčovala jen na víkend. Protože i láska potřebuje pauzu. A ideálně i možnost vrácení s úsměvem a větou: „Bylo to krásné. Ale teď už prosím přijďte zase za měsíc.“
