Článek
Když jsem si představovala stáří, viděla jsem se v křesle s dekou, hrnkem čaje a knihou. Maximálně s kočkou, která mi bude spát na kolenou. Místo toho mám doma tři dospělé lidi, jedno vnouče, dvě krize identity, čtyři nabíječky, pět párů bot v předsíni a pocit, že by mi sociální služby měly posílat plat.
Oficiálně jsem důchodkyně. Neoficiálně jsem ředitelka rodinného azylového domu. Pro osoby v dočasné nouzi, trvalém zmatku a věčném „než se to vyřeší“.
Dcera se ke mně nastěhovala po rozvodu. Syn po vyhoření. Vnučka „jen na pár měsíců, než si najde spolubydlení“. Všichni tři mají vysokou školu, chytré telefony a nulovou schopnost postarat se o vlastní bydlení. Já mám dva pokoje, kuchyň, koupelnu a nervy v akciové slevě.
Ze začátku jsem byla dojatá. Říkala jsem si, že jsem důležitá. Potřebná. Že mě mají rádi. Pak jsem si všimla, že mě mají hlavně jako infrastrukturu. Jako wi-fi. Jako lednici. Jako pračku. Jako osobní bankomat s emocemi.
Můj byt funguje jako tranzitní stanice pro životní krize. Kdo se rozvede, přijde ke mně. Kdo přijde o práci, přijde ke mně. Kdo „potřebuje čas na sebe“, přijde ke mně. Já nepotřebuju čas na sebe nikdy. Já jsem tady od toho, aby ostatní měli kde být, zatímco hledají sami sebe.
Nejhorší je, že nikdo z nich nemá pocit, že by mě tím jakkoli zatěžoval. Naopak. Slyším věty jako: „Mami, vždyť ty jsi aspoň mezi lidmi.“ Ano. Jsem. Mezi lidmi, co jedí moje jídlo, spí v mých postelích a nechávají po sobě nádobí, které se samo zázračně neumyje.
Platím všechno. Energie, internet, jídlo, drogerii, opravy. Oni platí… zážitky. Terapie. Kurzy. Věci, které „potřebují pro svůj rozvoj“. Já se rozvíjím maximálně v oblasti tolerance a rezignace.
Jednou jsem se pokusila nastavit pravidla. Že by mohli přispívat. Že by mohli uklízet. Že by mohli aspoň občas uvařit. Reakce byla, jako bych navrhla zrušení Vánoc. Dcera se urazila. Syn mi vysvětlil, že tohle je „toxický přístup k rodině“. A vnučka se zavřela v pokoji a napsala na sociální sítě, že „starší generace nechápe emoce“.
Moje emoce jsou jednoduché. Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. A občas jsem tak ironická, že kdyby to byl sport, mám zlatou medaili.
Dřív jsem si myslela, že azylový dům je místo pro lidi v nouzi. Dnes vím, že je to prostě domácnost jedné důchodkyně s dospělými dětmi, které si spletly návrat domů s návratem do školky. Se všemi výhodami, ale bez povinností.
Nemám klid. Nemám soukromí. Nemám ani vlastní hrnek, protože všechny jsou neustále v myčce nebo v cizím pokoji. Mám zato pocit, že kdybych jednoho dne zmizela, první otázka by nebyla „jak se máma má“, ale „kdo teď zaplatí internet“.
Největší paradox je, že se pořád cítím provinile. Když si chci odpočinout. Když chci být sama. Když mám chuť říct: „Už dost.“ Protože jsem přece máma. A máma má vydržet. Má chápat. Má podporovat. Má být azyl.
Tak jsem azyl. S vlastním důchodem, nulovou pracovní dobou a plným provozem 24/7. Bez nároku na dovolenou, bez nároku na ticho a bez možnosti zavřít dveře s nápisem „obsazeno“.
A někdy si v noci říkám, že jsem se na stáří vlastně připravila skvěle. Jen jsem si spletla klid s krizovým centrem. A místo zaslouženého odpočinku provozuju rodinný azylový dům, kde jsou všichni v bezpečí. Kromě mě.
