Článek
Dozvěděla jsem se to u kávy. Tedy u její bezkofeinové alternativy, protože „po normálním kafi nemůže spát“. Seděla naproti mně, zářila, usmívala se a vypadala podezřele svěže. To je vždycky varovný signál. Když žena po šedesátce vypadá svěže, buď našla nový krém, nebo nového muže.
„Tak si představ, mám přítele,“ řekla.
„To je hezké,“ odpověděla jsem opatrně.
„Je mu čtyřicet pět.“
V tu chvíli jsem se nenapila. Já jsem se zakuckala existencí.
Čtyřicet pět. To je věk, kdy můj syn teprve začínal chápat, že ponožky se perou. A ona má přítele, který se narodil v době, kdy jsem už měla doma mikrovlnku.
„Je strašně aktivní,“ pokračovala. „Běhá, jezdí na kole, chodí na hory, medituje.“
Já jsem v duchu přemýšlela, jestli bych s takovým člověkem dokázala vůbec přežít víkend. Mě unaví i myšlenka na procházku.
Kamarádka mi ukazovala fotku. Vysoký, usměvavý, žádné břicho, žádné šediny, žádné léky na tlak v kapse. Vypadal jako reklama na život, který už se neprodává v mém věku.
„A co na to říkají děti?“ zeptala jsem se.
„Že je to divné, ale že jsem šťastná.“
Ano. To je přesně ta věta, kterou říkáte, když víte, že je to divné, ale už se vám nechce nikomu nic vysvětlovat.
Zatímco ona řeší, jestli s ním pojede do Itálie nebo do Thajska, já jsem řešila, jestli si mám vzít nové brýle na čtení nebo na dálku. Protože jsem zjistila, že už nemám jeden problém se zrakem. Já mám celou kolekci.
Optik mi řekl, že potřebuju „mladší brýle“. To mě pobavilo. Ona má mladšího muže. Já mám mladší skla. Každá máme svůj způsob, jak si prodlužovat život.
Kamarádka mluvila o vášni. Já o tom, že se mi mlží oči při čtení receptu. Ona řeší, jestli jí ještě sluší krátké šaty. Já řeším, jestli mi sluší vůbec něco, co nemá gumu v pase.
„Víš, on mě hrozně omladil,“ říkala.
Ano. Já jsem si koupila krém proti vráskám. Taky omlazuje. Jen ne tak přesvědčivě.
Zatímco ona má doma muže, který jí posílá srdíčka a emoji, já mám doma manžela, který mi posílá zprávy typu: „Kde je ovladač.“ Každý máme jiný romantický jazyk.
Nejvíc mě pobavilo, když řekla: „Musím se udržovat, on je přece mladší.“
Já se taky udržuji. Udržuji se při životě. Pravidelně. Pomocí léků, teplých ponožek a rozumného režimu.
Ona chodí do fitka. Já chodím na rehabilitaci.
Ona řeší, jestli má dost energie na víkend.
Já řeším, jestli mám dost energie dojít na záchod v noci bez zakopnutí.
A přesto… musím uznat, že jí to sluší. Je veselejší. Směje se. Má jiskru v očích. A já? Já mám nové brýle s antireflexní vrstvou. Taky mám jiskru. Jen trochu technickou.
Došlo mi, že každá generace má svůj „mladší model“. Někdo si pořídí mladšího partnera. Někdo mladší auto. Někdo mladší telefon. A někdo mladší dioptrie.
A víte co? Já jsem vlastně spokojená. Nechci muže, který mě bude tahat na kolo v sedm ráno. Nechci partnera, co mi bude vysvětlovat, co je protein. Nechci slyšet věty typu: „Zvládneme to za tři hodiny.“
Já chci vztah, kde:
– se nikam nespěchá
– večer se jde spát v rozumnou dobu
– a romantika znamená, že mi někdo uvaří čaj, když mě bolí záda
Takže ať má kamarádka mladšího muže. Přeju jí to. Upřímně. Ať si užije energii, vášeň a společné výšlapy.
Já si mezitím užiju svoje mladší brýle. Díky nim vidím jasně jednu zásadní věc:
Na lásku není nikdy pozdě.
Ale na pohodlí je ideální čas právě teď.
