Článek
Poslední rok jsem si začala všímat zvláštních věcí. Ne takových těch běžných, jako že zapomenete, kam jste položili brýle, které máte celou dobu na hlavě. To se mi stává už dvacet let a beru to sportovně. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo systematické.
Například: v lednici se objevovaly potraviny, které jsem si nekoupila. Jogurty s příchutí mango, které nesnáším. Bezlepkový chléb, přestože lepek jím celý život a žiju. A jednou tam byl dokonce hummus. Já nevím, co to je, ale vím jistě, že jsem si to do lednice nedala.
Pak se začaly měnit věci v bytě. Zmizela stará lampa z obýváku. Objevila se nová, moderní, studené světlo, jak na operačním sále. Moje oblíbené křeslo bylo najednou posunuté. Hrnek s kytičkami, ze kterého piju kávu už patnáct let, byl pryč a místo něj tam byl nějaký minimalistický, bez duše.
Začala jsem se bát.
Říkala jsem si: Marie, je to tady. Stárneš. Mozek odchází. Za chvíli zapomeneš vlastní jméno a skončíš v domově důchodců, kde ti budou říkat „babi“ a ty nebudeš vědět proč.
Začala jsem si dělat testy. Psala jsem si na papír, co jsem dělala během dne. Kontrolovala jsem si hodiny. Opakovala jsem si jména vnoučat jako básničku. A přesto jsem měla pořád pocit, že mi něco uniká. Že se svět kolem mě mění, ale ne přirozeně. Jakoby potichu. Tajně. Za mými zády.
Nejhorší byly rozhovory s rodinou.
„Ty jsi včera byla u doktora,“ řekla dcera.
„Ne, nebyla,“ odpověděla jsem.
„Byla, mami, volala jsi mi.“
„Nevolala. Já včera celý den prala.“
A ony se na sebe podívaly. Ten pohled znám. Ten pohled lidí, kteří si myslí, že jste senilní, ale nechtějí vám to říct nahlas.
Začala jsem mít podezření, že mi lžou. Ne zlomyslně. Takovým tím hodným rodinným způsobem. Jako když dítěti řeknete, že pes šel na farmu, i když ve skutečnosti už dávno leží pod jabloní.
Jednou jsem zaslechla v kuchyni rozhovor. Mysleli si, že spím.
„Neměli bychom jí to říct?“
„Ještě ne, mohla by to špatně snášet.“
„Ale ona si myslí, že má demenci.“
„To je možná lepší než pravda.“
A v tu chvíli mi zatrnulo. Co je horší než demence? Co je tak strašné, že je lepší, abych si myslela, že mi odchází mozek?
Ten večer jsem už nespala. Přemýšlela jsem. Projela jsem byt očima. Všechno mi najednou došlo. Ty nové věci. Ty změny. Ty návštěvy, které „náhodou“ přicházely čím dál častěji. Ten zvláštní klid, když jsem něco zapomněla. Ne opravování, ale utěšování.
A pak mi to došlo.
Oni už se ke mně nechovají jako k dospělé ženě. Oni se ke mně chovají jako k někomu, kdo je na odchodu. Ne pryč ze světa. Ale pryč ze života, jak ho zná. Postupně mi přebírají kontrolu. Rozhodují, co budu jíst. Kam půjdu. Co „si pamatuju“.
Ne proto, že bych byla nemocná. Ale proto, že se bojí, že bych nemocná mohla být.
A tak mi tají pravdu. Pravdu o tom, že plánují, co se mnou bude. Že řeší domov pro seniory. Že se domlouvají, kdo si mě vezme na Vánoce. Že už se mnou mluví o budoucnosti beze mě.
Já nemám demenci. Já mám rodinu, která mě začala balit do vaty dřív, než jsem se vůbec rozbila.
Nejbolestivější na tom není strach ze stáří. Ten mám dávno. Nejhorší je ten pocit, že se z vás pomalu stává projekt. Péče. Plán. Že už nejste Marie, co má ráda kávu s mlékem a staré filmy. Ale „maminka, co už zapomíná“.
Tak jsem se rozhodla, že jim to zkomplikuju. Ne zlomyslně. Jen pravdivě.
Začala jsem si víc všímat. Ptát se. Říkat nahlas, co vidím. Když mi něco změní, zeptám se proč. Když mi něco koupí, ptám se, kdo to vybral. Když se na sebe významně podívají, řeknu: „Já vás slyším. A pamatuju si.“
Nejsem ještě pryč. Nejsem porcelán. Nejsem diagnóza.
Jsem jen stará žena, která zjistila, že největší strach nemá z toho, že zapomene svět. Ale že svět zapomene na ni dřív, než k tomu vůbec dostane šanci.
