Článek
Ráno to začalo úplně nevinně. Otevřela jsem šuplík, kde mám uložené peníze. Ten šuplík, co znám poslepu. Ten, co používám už dvacet let. Ten, kam jsem si vždycky schovávala „rezervu pro jistotu“. A on byl prázdný.
Ne trochu prázdný. Ne „možná jsem si jen špatně vzpomněla“. Ale absolutně, brutálně, existenčně prázdný.
Nejdřív jsem ztuhla. Pak jsem se posadila. Pak jsem se znovu postavila. A pak mi začal v hlavě běžet film. Kdo tu byl? Kdo mohl vědět? Kdy jsem naposledy otevírala šuplík? A hlavně: kolik tam vlastně bylo?
Pamatuju si to přesně. Pět tisíc. V hotovosti. Na horší časy. A horší čas evidentně právě nastal.
Začala jsem obcházet byt jako detektiv v důchodu. Prohledala jsem kabelky, kapsy kabátů, obálky od složenek, staré krabičky od čaje, dózu na cukr. Nic. Peníze nikde.
A teď přišla ta nejhezčí část. Paranoia.
Napadla mě sousedka. Ta, co mi jednou přišla zalít kytky. Pak dcera. Ta, co mi minule pomáhala s nákupem. Pak vnučka. Ta, co si vždycky myslí, že „babi má všechno“. Najednou jsem měla pocit, že mě celý svět považuje za chodící bankomat.
Sedla jsem si ke stolu, zapálila si lampu a skoro jsem čekala, že zazvoní policie a řekne: „Paní, máme tady podezřelý pohyb hotovosti.“
Začala jsem si v hlavě přehrávat všechny návštěvy za poslední měsíc. Kdo seděl blízko skříně. Kdo šel na záchod. Kdo se díval moc dlouho. Všichni byli podezřelí. I pošťák. I opravář. I já sama, ale to jsem si ještě nechtěla přiznat.
Už jsem byla v bodě, kdy jsem chtěla volat dceři a říct: „Někdo mě okradl.“ Už jsem si připravovala dramatický hlas. Už jsem si skoro představovala, jak to budu vyprávět v čekárně u doktora. Jak se na mě budou všichni soucitně dívat.
A pak jsem si vzpomněla.
Na ten moment. Před dvěma týdny. Kdy jsem si řekla: „Tady už to není bezpečné. Tady by to někdo mohl najít.“ A tak jsem ty peníze přemístila. Do lepšího úkrytu. Tak dobrého, že jsem ho zapomněla.
Následovalo další kolo hledání. Tentokrát už ne detektivní, ale archeologické. Otevřela jsem knihy. Vyndala jsem povlečení. Prohledala jsem hrnce. V jednu chvíli jsem se dívala i do lednice, což už samo o sobě svědčí o stavu mysli.
A pak jsem to našla.
V krabici od vánočního cukroví. Zabalené v kapesníku. Schované mezi recepty, co už stejně nikdy neupeču.
Seděla jsem na gauči, držela v ruce bankovky a smála se. Ne takovým tím veselým smíchem. Spíš tím tichým, lehce hysterickým. Smíchem člověka, který celý den podezíral svět, a nakonec se ukázalo, že největší zloděj je jeho vlastní mozek.
Takže jsem si celý den myslela, že jsem oběť trestného činu. Přitom jsem byla jen oběť vlastní prozíravosti.
Schovala jsem si peníze tak dobře, že jsem je ukradla sama sobě.
A víte, co je na tom nejhorší? Že to není poprvé. Minulý rok jsem hledala brýle. Tři dny. Byly na hlavě. Předloni jsem hledala klíče. Byly v ruce. Teď jsem hledala peníze. Byly v cukroví.
Takže jestli mě někdo jednou opravdu okrade, tak to ani nepoznám. Budu si myslet, že jsem si je zase někam „bezpečně uložila“.
A to je na stáří to nejkrásnější. Ne že zapomínáte. Ale že si zapomínáte tak chytře, že sami sebe dokážete úplně zmást. A ještě u toho stihnete podezřívat celou rodinu. Skandál. Detektivka. Drama. A nakonec komedie. Režie: vlastní hlava.
