Článek
Myslela jsem, že si užiju důchod. Po čtyřiceti letech práce, vstávání na budík, bolavých zádech a nekonečných poradách jsem měla romantickou představu, jak budu sedět na balkoně s kávou, číst knížky a řešit maximálně to, jestli pojedu do lázní nebo na chalupu. Realita? Sedím u kuchyňského stolu, v ruce kalkulačku, v druhé složenky a v hlavě otázku, jestli je levnější jíst nebo topit.
Důchod mi přišel poprvé na účet a měla jsem skoro chuť otevřít šampaňské. Ne proto, že by to byla závratná částka, ale protože jsem to brala jako symbol. Oficiálně jsem „zasloužilá občanka“. Stát mi děkuje za celoživotní přínos společnosti. Tím děkováním myslí částku, která sotva pokryje nájem a léky na tlak.
Zatímco já počítám koruny, stát si můj důchod užívá víc než já. Vezme si ho hned několikrát. Jednou na daních, podruhé na DPH, potřetí v podobě poplatků a pokut, když náhodou zapomenu zaplatit něco včas. Připadám si jako sponzor vlastního systému, který mě má chránit, ale spíš mě s lehkým úsměvem vysává.
Nejvíc mě baví ten oficiální jazyk. „Valorizace důchodů“, „úsporná opatření“, „udržitelný systém“. Ve skutečnosti to znamená: dostanete přidáno 300 korun, ale elektřina zdraží o tisíc. Takže děkujeme, na shledanou a hodně štěstí. Ironie je, že kdybych celý život nepracovala, možná bych dnes měla víc. Aspoň bych neměla ten pocit, že jsem byla naivní.
Když jsem byla mladší, říkali nám: vydržte, makejte, v důchodu si to vynahradíte. Tak jsem makala. Dělala jsem přesčasy, brala brigády, starala se o děti i o rodiče. Teď mám čas, ale nemám peníze. Mám volno, ale nemám klid. Mám zkušenosti, ale nikdo o ně nestojí, pokud nejsem ochotná pracovat za minimální mzdu.
Moje typické ráno? Nezačíná jógou ani procházkou v parku, ale kontrolou účtu. Pak jdu do obchodu a hraju hru „co si dneska nemůžu dovolit“. Sýr? Luxus. Maso? Jen když je ve slevě a blíží se mu konec trvanlivosti. Ovoce? Podle sezóny a podle nálady peněženky.
A zatímco já přemýšlím, jestli si koupím vitamíny nebo zaplatím internet, čtu v novinách, jak se řeší miliardové zakázky, zlaté padáky a politické platy. Tam se nešetří. Tam se valorizuje, bonusuje a odměňuje. Můj důchod je proti tomu drobné, které vypadne z kapsy drahého obleku.
Největší skandál ale není ani tak výše důchodu, jako ten pocit, že jsem vlastně na obtíž. Že jsem náklad. Že bych měla být ráda, že vůbec něco dostávám. Když slyším řeči o tom, jak důchodci zatěžují rozpočet, mám chuť se zeptat: a kdo ten rozpočet celý život plnil? Kdo platil daně, odvody a pojištění? Asi nějací jiní důchodci, ne já.
Stát se ke mně chová jako k problematické příbuzné. Dává mi kapesné, ale kontroluje, za co ho utratím. Když si chci přivydělat, hrozí mi, že přijdu o výhody. Když on šetří, šetří na mně. Když se rozhazuje, rozhazuje se beze mě.
Ironie je, že jsem se na důchod vlastně těšila. Myslela jsem, že budu mít konečně čas žít. Místo toho mám čas se bát. Bát se dalšího zdražení, další reformy, další „nutné změny“. Důchod už není odměna, ale test přežití. Kdo má děti, které pomůžou, vyhrává. Kdo je sám, hraje tvrdší level.
A tak si říkám, že jsem se spletla jen v jedné věci. Důchod si někdo opravdu užívá. Jen to nejsem já. Užívá si ho stát, banky, energetické firmy, pojišťovny a všichni, kdo vědí, že starý člověk nemá sílu se bránit. Já si užívám maximálně ironii celé situace: celý život jsem platila, abych na stáří měla jistotu. A teď platím dál, abych vůbec měla důvod ráno vstát z postele.
