Článek
Na důchod jsem čekala čtyřicet let. Čtyřicet let práce, vstávání za tmy, bolestí zad, stresu, nervů a věčného pocitu, že ještě musím vydržet. Vydržet do pátku, do výplaty, do dovolené, do důchodu. Důchod byl takový ten mýtický bod v budoucnosti, kde už nic nebolí, nikdo po mně nic nechce a život se zpomalí do příjemného tempa. Realita? Zpomalil se jen pohyb v čekárně u lékaře.
Když jsem šla poprvé k doktorovi jako oficiální důchodkyně, měla jsem skoro slavnostní náladu. Říkala jsem si: teď už mám čas, nikam nespěchám, tak mi to čekání vlastně ani nevadí. Po první hodině jsem si to myslela pořád. Po druhé jsem začala litovat, že jsem si nevzala svačinu. Po třetí jsem litovala, že jsem si nevzala prášky na tlak. A po čtvrté jsem pochopila, že tohle je nový důchodový standard.
Čekárna je dnes moje druhé bydliště. Znám tam každý plakát o prevenci, každou umělou kytku i každého pacienta, který přijde po mně a odejde přede mnou. Všichni jsme si tam rovni. Důchodci, pracující, matky s dětmi. Jen rozdíl je v tom, že oni se po vyšetření vrací do života a já se vracím zpátky domů, kde mě čeká ticho, studený čaj a další složenka.
Největší ironie je, že jsem na tenhle systém celý život přispívala. Platila jsem zdravotní pojištění, daně, odvody, všechno poctivě. Věřila jsem, že až budu stará a nemocná, systém se postará o mě. Místo péče mám frontu, místo jistoty mám pořadový lístek a místo pocitu bezpečí mám strach, jestli se vůbec dostanu na řadu dřív, než mi dojdou síly.
Čtyři hodiny v čekárně nejsou výjimka, ale norma. Doktoři jsou přetížení, sestřičky unavené a pacienti rezignovaní. Nikdo se už ani nezlobí. Všichni jen sedíme a mlčky čekáme, jako by to byl nějaký rituál stáří. Dřív jsem čekala na důchod. Teď čekám na diagnózu. A mezi tím čekám na autobus, na peníze, na lepší časy.
Pamatuju si, jak nám říkali: pracujte, plaťte, a stát se o vás postará. Dnes mám pocit, že stát mě postavil do fronty a řekl: vydrž, nejsi jediná. Jenže rozdíl je v tom, že dřív jsem čekala s nadějí. Teď čekám s bolestí zad, kolen a nervů.
Nejvíc mě pobaví, když slyším slovo „nadstandard“. Nadstandard je dneska to, že se k lékaři vůbec dostanu. Luxus je, když mě vezmou na čas. Extrémní privilegium je, když se mě někdo zeptá, jak se mám. A úplná fantazie je, že bych šla k lékaři bez pocitu, že obtěžuji.
Zatímco jsem čekala na důchod čtyřicet let, aspoň jsem měla iluzi, že to má smysl. Každý rok byl krok blíž k cíli. Ale čekání u doktora nemá žádný cíl. Jen další vyšetření, další recept, další doporučení, další fronta. Důchod se změnil v nekonečný kolotoč čekání. Čekám na termín, čekám na výsledky, čekám na léky, čekám, až mi zavolají.
A do toho čtu články o tom, jak zdravotnictví kolabuje, jak chybí lékaři, jak nejsou peníze. Zvláštní je, že peníze chybí vždycky zrovna tam, kde sedí staří lidé. Nikdy nechybí na nové budovy, na projekty, na porady a analýzy. Chybí na čas, péči a obyčejný lidský přístup.
Největší skandál ale není délka fronty. Je to to, že jsme si na ni zvykli. Že bereme čtyři hodiny čekání jako normu. Že už ani neříkáme „to je hrozné“, ale „to je ještě dobré, minule to bylo pět“. Důchod se tak změnil v období, kdy už neplánuju výlety, ale jen návštěvy lékařů. Můj diář není plný kaváren a divadel, ale ambulancí a ordinací.
Na důchod jsem čekala čtyřicet let. Na frontu u doktora čtyři hodiny. A někdy mám pocit, že jsem si tyhle dvě věci spletla. Že ten skutečný důchod není volno a klid, ale permanentní čekání. Čekání na systém, který nikdy nepřijde včas. Čekání na péči, která má být samozřejmá. A hlavně čekání na pocit, že po celém životě práce jsem si zasloužila víc než plastovou židli v přeplněné čekárně.
