Článek
Na vnoučata nemám nervy. Tečka. Kdybych byla upřímná už v porodnici, tak bych to napsala fixou na zeď vedle nápisu „oddělení šestinedělí“. Jenže tehdy jsem byla mladá, plná ideálů a myslela jsem si, že jednou budu ta babička z reklamy – s buchtou v troubě, šálkem čaje a moudrem na rtech. Realita? Mám buchtou maximálně nervy, čaj studený a na rtech tik.
Moje vnoučata jsou krásná. Fakt. Zdravá, chytrá, roztomilá, samé samičky a samečci budoucí inteligence národa. Ale hlučná. Vlezlá. Neustále něco chtějí. Vysvětlujte pětiletému dítěti, že babička není Google, bankomat ani hřiště v jednom. A že slovo „odpočívat“ není sprosté.
Dcera mi je strká každý víkend s výrazem „ty se tak těšíš, viď mami“. Ano, těším. Asi jako se těšíte na kolonoskopii – víte, že to nějak přežijete, ale radostí zrovna neskáčete. Ona má volno, já mám povinnost. Moderní babičkovský nevolnictví.
Vnoučata přijdou a během pěti minut vypadá můj byt jako po menším zemětřesení. Gauč politý džusem, pes traumatizovaný, televize puštěná na pohádky, kde všichni křičí a zpívají. A já? Já sedím v koutě s kávou, kterou si ohřívám třikrát, a přemýšlím, kde jsem v životě udělala chybu. Asi někde mezi „budu hodná matka“ a „samozřejmě vám je pohlídám“.
Nejhorší je, že je mám opravdu ráda. Bohužel. Kdybych je neměla ráda, bylo by to jednoduché. Dala bych jim sušenku, pustila televizi a šla spát. Jenže já jim krájím jablko na srdíčka, poslouchám historky o dinosaurech, které už znám nazpaměť, a tvářím se nadšeně, když mi ukazují kresbu, co vypadá jako mrtvý pavouk.
Všichni si myslí, že babičky jsou andělé. Ale nikdo nevidí, že andělé taky občas chtějí cigaretu, ticho a sklenku vína. A hlavně nikdo neříká, že láska k vnoučatům je kombinace dojetí, únavy a lehkého psychického rozkladu.
Skandální na tom je, že si to dovolím říct nahlas. Že nejsem ta ideální babička z Instagramu, co peče bio sušenky a má energii jako jaderná elektrárna. Já mám energii jako stará baterka z ovladače – občas funguje, občas ne, většinou jen pípá.
A přesto, když odjedou, je doma ticho. Podezřelé, prázdné ticho. Nikdo nekřičí „babi, koukej“, nikdo mi neleze do kabelky, nikdo mi nejí koláč dřív, než vystydne. A já sedím na gauči, koukám na ten nepořádek a říkám si: tak jo, zas příště.
Protože i když na ně nemám nervy, mám je ráda. Bohužel. A to je ta největší past. Láska, co bolí v zádech, v uších a občas i v peněžence. Ale stejně bych je nevyměnila. Možná jen na jeden víkend. A nejlépe někde v lázních, kde je ticho a nikdo mi neříká „babi, nudím se“.
