Článek
Když mi někdo řekne, že jsem stará, vždycky se trochu urazím. Nejsem stará. Jsem jen unavená z toho, že se snažím držet krok s generací, která považuje slovo „levné“ za urážku a „normální“ za synonymum luxusu.
Moje vnoučata nejsou rozmazlená. Oni jsou jen… nároční. Mají vkus. Vkus, který se zjevně formoval někde mezi Instagramem, reklamou na YouTube a spolužáky, kteří mají všechno. A když říkám všechno, myslím tím všechno, co já jsem si za celý život nekoupila.
Když jsem byla malá já, chtěla jsem pastelky. Dostala jsem šest a byla jsem šťastná. Moje vnučka chce pastelky „profesionální kvality pro digitální kreslení“. Já ani nevím, jak může být tužka digitální, ale vím, že stojí víc než moje zimní boty.
„Babi, tohle je normální,“ říká mi pokaždé, když mi ukazuje něco, co stojí polovinu mého měsíčního rozpočtu. Normální. To slovo mě fascinuje. Normální je dnes mít mobil dražší než lednice. Normální je mít boty na každé roční období, náladu a outfit. Normální je jet na dovolenou a ještě si z ní stěžovat, že nebyla dost exotická.
Já jsem v jejich věku byla ráda, že mám jeden kabát na zimu a druhý na jaro. A když byl hodně studený podzim, prostě jsem nosila oba najednou.
Vnoučata mi často říkají: „Babi, ty si nic nedopřeješ.“ To je pravda. Jenže já jsem vyrostla v době, kdy „dopřát si“ znamenalo dát si v neděli zákusek. Ne objednat si něco z e-shopu ve tři ráno, protože to má hezký obal a sleva končí za šest minut.
Největší kulturní šok zažívám při nákupech. Jdeme spolu do obchodu a já hledám, co je ve slevě. Oni hledají, co je nové. Já porovnávám ceny. Oni porovnávají značky. Já se ptám: „Potřebuješ to?“ Oni se ptají: „Jak to vypadá na fotce?“
Jednou jsem vnoučkovi koupila mikinu. Praktickou. Teplou. Ve slevě. Podíval se na ni a řekl: „Babi, to je hezké, ale není to ta značka.“ V tu chvíli jsem si připadala jako někdo, kdo přinesl dřevo do digitálního světa.
Nejhorší je, že já se vlastně snažím. Snažím se chápat. Snažím se nezlobit. Snažím se držet krok. Jenže svět, ve kterém oni žijí, je rychlejší než moje peněženka. A hlavně hlučnější než moje nervová soustava.
Pro ně je normální mít všechno hned. Pro mě je normální počkat. Pro ně je normální vyměnit věc, když se okouká. Pro mě je normální používat ji, dokud se nerozpadne. A když se rozpadne, ještě zkusit, jestli se nedá opravit izolepou.
Občas si připadám jako muzeum starých hodnot. Trpělivost. Skromnost. Radost z maličkostí. Oni si připadají jako oběti technologického zaostávání, když jim vypadne Wi-Fi na pět minut.
A přesto je mám ráda. Moc. Protože za tím drahým vkusem jsou pořád děti. Smějí se. Objímají mě. Vyprávějí mi své problémy, které jsou sice pro mě často nepochopitelné, ale pro ně smrtelně vážné. A když mi řeknou „babi, ty jsi nejlepší“, zapomenu na to, že jejich nejlepší znamená taky „nejštědřejší“.
Nejsem stará. Jen žiju v jiném světě. Ve světě, kde radost nestála tisíce korun. Kde styl nebyl značka. Kde luxus byl teplý čaj a klid. A teď jsem se ocitla ve světě, kde má i dětská radost cenovku a ideálně i měsíční splátky.
Takže když mi někdo řekne, že jsem stará, opravím ho. Nejsem stará. Jen mám vnoučata s drahým vkusem. A důchod, který má velmi staromódní představu o tom, kolik co stojí.
