Článek
Když mi kamarádka oznámila, že jde „na plastiku“, myslela jsem, že jí budou měnit koleno. Nebo kyčel. Nebo že si jde nechat spravit šedý zákal. Ne. Ona si jde „nechat udělat obličej“. V sedmdesáti.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli to znamená nový obličej, nebo jen ten starý trochu vyžehlit. Ukázalo se, že obojí. Prý „mini lifting“, „trochu botoxu“ a „lehce rty“. Lehce. To slovo mě uklidnilo. U nás v generaci „lehce“ znamená maximálně mast na revma.
Já když slyším slovo plastika, pořád si představím plastové kyblíky na písek nebo igelitovou tašku z Jednoty. Ne vlastní obličej napíchaný cizími látkami, aby vypadal jako u vnučky, která má filtr i na realitu.
Ale doba je jiná. Dneska se stárnutí nebere jako proces, ale jako osobní selhání. Vrátit vrásky je skoro ostuda. Jako by člověk zanedbal údržbu. Nežehlil obličej. Nemazal správným krémem za tři tisíce. Nesledoval dost influencerů, kteří mu vysvětlí, že stárnout je volba.
Já si celý život myslela, že stárnutí je následek toho, že jsem naživu. Teď se dozvídám, že jsem to jen špatně manažovala.
Kamarádka mi ukazovala fotky „před a po“. Upřímně jsem nepoznala rozdíl. Jen na té „po“ vypadala trochu víc překvapeně. Jako by jí někdo řekl, že máslo zase zdražilo.
Ptala jsem se jí, proč to dělá. Řekla: „Abych se cítila líp.“
To je krásná odpověď. Jen mě zarazilo, že se cítí líp, když vypadá méně jako ona.
Já když se chci cítit líp, dám si kafe a sušenku. Nebo si sednu. V mém věku už nepotřebuju nový obličej. Mně stačí, když si pamatuju, kam jsem dala brýle.
Ale chápu to. Dneska na vás koukají ze všech stran obličeje bez vrásek. Herečky, moderátorky, ženy v sedmdesáti, co vypadají na padesát. A vy se pak podíváte do zrcadla a vidíte… sebe. A to je dneska skoro šok.
Já v zrcadle vidím všechno. Smích, starosti, děti, noci beze spánku, rozvody, oslavy, nemoci, dovolené, pohřby, život. Můj obličej není hezký. Je použitý. A to mi přijde vlastně docela poctivé.
Když jsem se ptala jiné kamarádky, jestli by šla na plastiku, řekla: „Na co? Vždyť už mě stejně balí jen lékárník a pošťák.“ A to je realistický přístup k trhu.
Navíc si říkám – co když se to nepovede? Co když si v sedmdesáti zaplatím desetitisíce za to, abych vypadala jako cizí člověk, který je navíc neustále v šoku? V mém věku už bych nerada řešila, že mě vlastní pes nepozná.
A pak je tu praktická stránka. Když si nechám vypnout obličej, co s krkem? Když krk, co s rukama? Když ruce, co se vším ostatním? To je nekonečný projekt. Jako rekonstrukce bytu. Začnete koupelnou a skončíte tím, že měníte i stoupačky.
Upřímně – jestli mám někde investovat, tak spíš do pohodlných bot než do čela bez vrásek. Protože boty mě nosí. Obličej už jen reprezentuje.
Ale neodsuzuji. Každý ať si dělá, co chce. Pokud někomu plastika pomůže, ať si klidně nechá vyměnit půl hlavy. Jen si myslím, že v sedmdesáti by měla být plastika hlavně dobrovolná a s humorem.
Když už, tak bych si nechala udělat třeba:
– paměť
– kolena
– nervy
– a ideálně i metabolismus z roku 1975
To by byla plastika, co má smysl.
Obličej už mám, jaký mám. Trochu spadlý, trochu unavený, trochu pobavený životem. Ale je můj. A přežil víc než většina filtrů na Instagramu.
Takže jestli někdo v sedmdesáti chce plastiku, ať do toho jde. Ale prosím s rozumem. A s vědomím, že největší lifting, jaký člověk může udělat, je naučit se smát sám sobě.
Protože vrásky se dají vyhladit.
Ale smysl pro humor je jediná věc, která vás v tomhle věku opravdu omladí.
A na ten, bohudík, ještě žádná klinika neexistuje.
