Článek
Když jsem nastupovala do první práce, říkali nám, že kdo poctivě pracuje, bude mít na stáří klid. Že důchod je odměna. Takový bonus za to, že jste celý život vstávali v šest, mlčeli na poradách, drželi normu a neptali se moc nahlas, proč vlastně berete míň než soused. Vydržela jsem to čtyřicet let. A dneska mám pocit, že moje největší životní kvalifikace je umění koupit deset rohlíků za cenu osmi.
Můj nový pracovní název je: důchodkyně – specialista na slevy.
Ráno už nezačínám kávou, ale letákem. Otevírám oči a hned sahám po brýlích, abych zjistila, kde je dneska levnější mléko. Nečtu horoskop, ale akční nabídky. Neřeším, jaký bude den, ale kolik stojí máslo a jestli je kuře opravdu kuře, nebo jen marketingový projekt.
Dřív jsem si zapisovala schůzky. Dnes si zapisuju, kdy kde zlevnili toaletní papír.
Nejhorší je, že jsem se to naučila brát jako normální život. Že je úplně v pořádku jít do obchodu s kalkulačkou v hlavě. Že je běžné stát u regálu a přemýšlet, jestli si můžu dovolit jogurt značkový, nebo jen ten, co chutná jako vzpomínka na jogurt.
Když přijde vnouče a chce „něco dobrého“, začíná mentální gymnastika. Něco dobrého, ale levného. Něco hezkého, ale ve slevě. Něco, co nevypadá, že jsem to koupila proto, že to bylo o pět korun levnější.
Po čtyřiceti letech práce mám totiž jeden velký koníček: počítání. Počítám dny do důchodu? Ne. Počítám, jestli mi zbyde na konci měsíce aspoň na kafe ve městě. Počítám, kolik stojí rohlík dnes a kolik stál minulý týden. A hlavně počítám, kolik věcí si nemůžu dovolit, aniž bych to přiznala nahlas.
Nejvíc mě baví věta: „Aspoň máš čas.“ Ano, mám čas. Čas stát ve frontě na slevu. Čas objíždět tři obchody, protože v každém je levné něco jiného. Čas sedět doma a přemýšlet, jestli zapnout topení nebo si obléct další svetr.
Čas mám. Peníze ne.
Pamatuju si, jak jsme si v práci říkali, že jednou budeme v důchodu cestovat. Smáli jsme se, plánovali, kam pojedeme. Dneska cestuju maximálně mezi lednicí a letákem. Největší exotika je Lidl na druhém konci města, kde mají levnější vejce.
A tak se modlím. Ne za zdraví. Ne za štěstí. Ale za slevy. Modlím se, aby zlevnili máslo. Aby nebyla inflace rychlejší než můj důchod. Aby mi nezdražili elektřinu dřív, než si zvyknu na tu současnou cenu.
Modlím se, aby mi vydržely boty. Aby se nerozbila pračka. Aby se nepokazila lednice. Protože dneska už neřeším, jestli je něco nepříjemné. Řeším, jestli je to finančně smrtelné.
Největší paradox je, že celý život jsem byla zodpovědná. Nezadlužila jsem se. Spořila jsem. Nekupovala jsem zbytečnosti. A teď žiju tak, že zbytečností je skoro všechno kromě chleba, léků a tepla.
Důchod není klid. Důchod je ekonomická survival hra. Každý měsíc nová úroveň. Nové ceny. Nové výzvy. A vy se snažíte přežít s jedním životem a minimálním rozpočtem.
Po čtyřiceti letech práce jsem nečekala luxus. Ale čekala jsem důstojnost. Místo toho mám slevové kupony, aplikaci na akce a pocit, že můj životní výkon se smrskl na schopnost koupit pečivo co nejvýhodněji.
A tak stojím v obchodě, dívám se na regál s rohlíky a říkám si: pracovala jsem celý život, abych teď řešila, jestli si vezmu čtyři, nebo pět. A beru čtyři. Protože pátý už je skoro luxus. A luxus si dneska můžou dovolit jen ti, co ještě nejsou v důchodu. Nebo ti, co mají hodně silnou víru ve slevy.
