Článek
Nikdy bych nevěřila, že se v sedmdesáti letech znovu zamiluju. A už vůbec ne, že se zamiluju přes internet. Já, která ještě pořád tiskne e-maily, aby si je mohla přečíst v klidu u stolu. A přesto se to stalo. Napsal mi muž. Sympatický. Zdvořilý. Vdovec. Inženýr. Pracuje prý na ropné plošině. To už mě mělo zarazit, protože jediná plošina, kterou znám, je tramvajová.
Začalo to nevinně. „Dobrý den, našel jsem váš profil a připadáte mi velmi milá.“ To mi naposledy řekl manžel v roce 1987, když chtěl guláš. Bylo to příjemné. Někdo si na mě vzpomněl. Někdo mi psal každý den. Ptával se, jak se mám. Zajímal se. Chválil mě. Říkal mi, že jsem inteligentní, krásná, výjimečná.
Nikdo mi takhle nemluvil celé roky. Děti mi píšou maximálně „ok“ a vnoučata posílají smajlíky bez hlavy. A najednou tu byl muž, který mi psal celé odstavce. O citech. O osudu. O tom, že mě chce poznat osobně. Že se mnou chce strávit zbytek života.
Po třech týdnech mě miloval. Po měsíci plánoval svatbu. Po dvou měsících měl problém.
Prý mu zablokovali účet. Prý je v zahraničí. Prý potřebuje půjčit, jen na chvíli. Prý mi to všechno vrátí, jakmile se vrátí domů. Prý mi pak koupí dům u moře. Smála jsem se. Říkala jsem si, že to je romantické, ale že peníze nikomu neposílám.
Pak mi napsal, že beze mě to nezvládne. Že jsem jeho poslední naděje. Že mi věřil, že jsem jiná než ostatní ženy. A tady se stala ta chyba. Ne ta finanční. Ta lidská. Nechtěla jsem ho zklamat. Nechtěla jsem být ta studená. Ta podezíravá. Ta stará, co už nikomu nevěří.
Tak jsem poslala. Ne moc. Jen „na začátek“. Z důchodu. Z úspor. Z peněz, co jsem měla na horší časy. A horší čas přišel okamžitě.
Po první platbě mi děkoval. Psával ještě víc. Ještě sladčeji. Říkal mi „má lásko“. „Moje budoucí žena“. „Můj anděli“. A pak měl další problém. A další. A další. Vždycky naléhavý. Vždycky dojemný. Vždycky s příběhem, který by rozplakal i účetní.
A já posílala. Ne proto, že bych byla bohatá. Ale proto, že jsem byla osamělá. A někdo mi každý den psal, že jsem pro něj důležitá. To je silnější než rozum. Silnější než varování. Silnější než zdravý selský mozek.
Pak jednoho dne přestal psát. Žádné dobré ráno. Žádné srdíčko. Žádná láska. Profil zmizel. Telefon neexistoval. E-mail se vrátil jako nedoručitelný.
Seděla jsem u stolu a koukala na obrazovku. Poprvé mi došlo, že jsem nebyla zamilovaná. Já jsem byla klientka. A on nebyl láska. On byl zaměstnání.
Nejhorší nebyly ty peníze. Ty se nějak oželí. Horší byl ten pocit, že jsem uvěřila něčemu, co bylo celé vymyšlené. Že někdo cizí měl přístup k mým emocím, k mým vzpomínkám, k mému životu. A že to všechno bylo jen pracovní náplň.
Dětem jsem to neřekla hned. Styděla jsem se. Co by si pomyslely? Že jsem senilní. Naivní. Hloupá. Že jsem se nechala nachytat na sladká slova jako puberťačka.
Ale pravda je jednoduchá. Nechytla jsem se na peníze. Chytla jsem se na pozornost. Na zájem. Na iluzi, že ještě někomu stojím za to, aby mi psal každý den.
Dnes už vím, že internetová láska, která potřebuje půjčku, není láska. Je to podnikání. A já jsem byla investice. S vysokým výnosem a nulovou ochranou spotřebitele.
Tak tu teď sedím. Bez úspor, bez „inženýra“, bez ropné plošiny, bez domu u moře. Zato s novou životní zkušeností: že nejdražší romantika není večeře při svíčkách, ale víra, že vás někdo miluje jen proto, že jste vy.
Podvodník mi slíbil lásku. Já mu poslala důchod. On zmizel. A já jsem si poprvé v životě připadala ne jako babička, ale jako sponzor cizí kariéry v citovém vydírání. A to je role, na kterou mě nikdo nepřipravil.
