Článek
Když mi vnučka oznámila, kolik bude stát její svatba, myslela jsem, že mluví o hypotéce. Nebo o koupi menšího bytu. Nebo o investici do nemovitosti někde v Praze. Ne. Mluvila o jednom jediném dni. O dni, kdy si dva lidé řeknou ano, sní dort a pak se rozvedou za tři roky.
„Babi, to dneska tak prostě je,“ řekla mi.
Ano. Dneska je taky normální, že voda stojí víc než víno a že kafe se pije z kelímku za osmdesát korun. Ale to neznamená, že to chápu.
Moje svatba stála zhruba tolik, co dneska jeden svatební oblouk z umělých květin. Měli jsme šaty, které mi ušila teta. Oblek si manžel půjčil. Prstýnky byly zlaté, ale tenké jak nervy po čtyřiceti letech manželství. Hostina byla doma na zahradě. Kuře, bramborový salát, bábovka, koláče. Hudba? Harmonika a strýc, co neuměl zpívat, ale byl hlučný.
Celkem nás to stálo asi tolik, co dneska stojí „svatební vizážistka s balíčkem basic glam“.
Dneska když slyším slova jako:
– svatební koordinátorka
– wedding planner
– dress code
– afterparty
– sweet bar
– fotokoutek
– dronové záběry
mám pocit, že se neberou dva lidé, ale natáčí se celovečerní film s rozpočtem ministerstva kultury.
Vnučka mi ukazovala rozpočet. Pronájem místa. Catering. Fotograf. Kameraman. Květiny. Dekorace. Osvětlení. DJ. Dort. Výslužky. Jmenovky. Dárky pro hosty. A to ještě nebyla započítaná psychická újma nevěsty.
„A kolik vás to bude stát celkem?“ zeptala jsem se opatrně.
Řekla částku. Já jsem si sedla. Ne dramaticky. Preventivně.
Za tu cenu jsme si my s dědou koupili první byt. Malý, panelákový, ale náš. Měl dveře, okna, topení a záchod. A zbylo nám ještě na záclony.
Dneska za stejnou částku dostanete:
– jeden den stresu
– tisíc fotek
– tři druhy prosecca
– a manželství, které se bude splácet déle než hypotéka
Nejvíc mě fascinuje, že čím dražší svatba, tím víc věcí se řeší, které nemají se samotným sňatkem nic společného. Barva ubrousků. Styl židlí. Jestli je výzdoba boho, rustic nebo minimal chic. My jsme měli plastové židle a ubrus z kuchyně. Styl byl „co dům dal“.
Dnes se řeší, aby všechno ladilo. My jsme řešili, aby bylo dost jídla a aby se nikdo neopil dřív než po polévce.
Dnešní svatba není oslava lásky. Je to produkce. Projekt. Event. Logistická operace, kde je víc plánování než při stěhování nábytku.
Nevěsta má tým. Koordinátorku. Vizážistku. Fotografku. Kameramana. Stylistku. Moje nevěsta měla mámu, co řekla: „Hlavně se neusměj jak blázen.“
Nejlepší je, že všechno se dělá „aby to bylo dokonalé“. Jenže čím víc je něco dokonalé, tím větší je pravděpodobnost, že se někdo rozbrečí, protože květiny nejsou přesně v odstínu „dusty rose“.
Na naší svatbě se rozbrečela jen teta. Protože se opila.
Dneska se investují statisíce do toho, aby na fotkách všechno vypadalo přirozeně. Přirozeně naaranžované. Přirozeně nasvícené. Přirozeně upravené. Přirozeně neexistující.
A pak se ty fotky dají na Instagram, kde cizí lidi píšou „dokonalý pár“ a „cíle vztahu“. A za rok se ti samí lidé diví, že se rozvádějí, protože realita není filtrována.
My jsme žádné fotky neměli. Máme jednu. Rozmazanou. Stojíme tam trochu křivě. Já mám blbý účes. Manžel má kravatu šikmo. Ale víte co? Jsme tam my. Skuteční. Bez stylizace. Bez hashtagu.
Dnešní svatby jsou dražší než moje první bydlení, protože se už neplatí za lásku. Platí se za zážitek. Za image. Za pocit, že ten den byl „nejlepší v životě“.
Jenže nejlepší dny v životě většinou nejsou ty nejdražší. Nejlepší dny jsou ty, kdy jste v pyžamu, pijete kafe a někdo vám podrží dveře.
Ale to se blbě fotí.
A ještě hůř se to dává na Instagram.
Takže ano. Ať si klidně mladí utratí milion za svatbu. Je to jejich život, jejich peníze, jejich nervy. Já jim to přeju. Upřímně.
Jen si pořád myslím, že když potřebujete půjčku na to, abyste si mohli vzít člověka, kterého milujete…
možná by bylo levnější začít tím, že spolu vydržíte aspoň týden na dovolené bez wi-fi.
To totiž prověří vztah víc než jakýkoliv svatební dort za deset tisíc.
