Článek
Když jsme byly mladé, říkaly nám jediné: hlavně pracuj, poctivě odváděj a stát se o tebe ve stáří postará. Věřily jsme tomu. Vstávaly jsme před pátou, stály u pásu, učily děti ve škole, uklízely kanceláře, ošetřovaly pacienty. Rok za rokem. Výplatní páska nebyla nikdy vysoká, ale měly jsme pocit jistoty.
Jenže pak přijde důchod a začnou se dít věci, které nikdo nečekal.
U nás v domě jsme čtyři důchodkyně. Všechny jsme pracovaly přes čtyřicet let. Všechny máme děti, odpracované směny, bolavá záda. A přesto – každá z nás má jiný důchod. Rozdíly nejsou stokoruny. Jsou to tisíce.
„Jak je to možné?“ ptala jsem se, když jsme jednou seděly u kávy. Jedna z nás dělala celý život účetní. Druhá pracovala v obchodě. Já ve výrobě. A čtvrtá byla část života doma s dětmi a pak jen na zkrácený úvazek. Člověk by řekl, že rozdíly budou malé. Ale nejsou.
Tehdy jsem se rozhodla zjistit víc. A to, co jsem pochopila, mě rozčílilo i vyděsilo zároveň.
Důchod se nepočítá jen podle toho, kolik let jste pracovaly. To nám říkali pořád – „hlavně nasbírejte roky“. Jenže roky samy o sobě nestačí. Rozhoduje také výše příjmů, ale ne tak jednoduše, jak si myslíte. Existují takzvané redukční hranice. Část vyššího příjmu se započítává jen částečně. Takže kdo vydělával opravdu hodně, nedostane násobně vyšší důchod. Ale kdo vydělával málo, tomu se zase nízký příjem „rozmělní“ tak, že rozdíl proti jiným není tak výrazný, jak by čekal.
Systém je prý solidární.
Jenže solidarita má své paradoxy. Žena, která měla průměrnou mzdu a pracovala nepřetržitě, může mít podobný důchod jako někdo, kdo měl výpadky, byl část života v evidenci na úřadu práce nebo pobíral invalidní důchod. Některé doby se totiž započítávají jako náhradní. Péče o dítě, nemoc, nezaměstnanost – to všechno vstupuje do výpočtu.
To je samozřejmě správné. Nikdo nechce trestat matky nebo nemocné. Ale co nám nikdo neřekl nahlas je, jak složitá a někdy nelogická ta kombinace může být.
Například dvě ženy se stejnou výplatou mohou mít rozdílný důchod jen proto, že jedna měla pár let vyšší příjem na začátku kariéry a druhá až na konci. Nebo proto, že jedna odešla do předčasného důchodu o rok dřív. Krácení za předčasnost totiž zůstává natrvalo. Každý měsíc chybí několik stovek, které už se nikdy nevrátí.
Další věc? Rozhodné období. Nezapočítává se celý život stejně. Některé roky mají větší váhu než jiné. Starší generace měla navíc úplně jiné výdělkové poměry než dnešní pracující. Platy byly nižší, systém jiný, přepočty komplikované. A tak se může stát, že člověk s dlouhou kariérou v minulém režimu má dnes nižší důchod než někdo, kdo pracoval kratší dobu, ale v ekonomicky silnějších letech.
Nikdo nám také neřekl, že systém není jen matematika, ale i politika. Parametry se mění. Hranice se posouvají. Výpočty se upravují podle aktuální situace státní pokladny. Jedna generace může mít podmínky výhodnější, jiná méně.
A pak je tu ještě jeden tichý faktor – informovanost. Některé ženy si během života hlídaly evidenční listy důchodového pojištění. Kontrolovaly, jestli zaměstnavatel vše správně nahlásil. Jiné věřily, že to „nějak bude“. A pak přišlo překvapení, když chyběly roky nebo nebyly správně doložené příjmy.
Kolik z nás si pravidelně žádalo informativní osobní list důchodového pojištění? Kolik z nás vědělo, že si může výši budoucího důchodu orientačně spočítat dopředu? Většina z nás žila v domnění, že to není naše starost. Že systém je pevný a spravedlivý.
Dnes víme, že spravedlnost je relativní.
Když slyším, jak se někdo rozčiluje, že „ten má víc a nezaslouží si to“, už raději mlčím. Vím, že za každou částkou je složitý vzorec, roky přepočtů, náhradních dob, procentních výměr a redukcí. Ale také vím, že obyčejný člověk tomu sotva rozumí.
Možná největší problém není ani v rozdílech samotných. Možná je v tom, že nám nikdo nikdy srozumitelně neřekl, jak to celé funguje. Že jsme si čtyřicet let myslely, že stačí pracovat a všechno ostatní je automatické.
Proč má každý jiný důchod? Protože každý má jiný příběh, jiné příjmy, jiné přerušení kariéry, jiné načasování. A protože systém, který to počítá, je složitější, než jsme si kdy připustily.
Jen škoda, že jsme to zjistily až tehdy, když už s tím skoro nejde nic udělat.
