Článek
Pustila jsem domů technika a odešel s televizí i důvěrou v lidstvo. Zní to jako začátek špatného vtipu, ale bohužel je to realita jedné obyčejné důchodkyně, která si myslela, že žije v civilizované zemi a že když někdo přijde v montérkách a s razítkem na papíře, tak je automaticky na straně dobra.
Moje televize začala zlobit. Obraz občas vypadával, zvuk se ztrácel a já už jsem byla unavená z toho, že místo zpráv sleduju černou obrazovku. Zavolala jsem tedy na číslo, které mi doporučila sousedka. Prý „šikovný pán, opraví všechno“. Přišel včas, slušně pozdravil, sundal si boty a usmíval se. Vypadal přesně tak, jak si člověk představuje technika: sebejistý, ochotný a s brašnou plnou nářadí.
Řekl, že se na to musí podívat doma u sebe v dílně. Že je to složitější závada. Že televizi odveze, opraví a za dva dny přiveze zpátky. Já, naivní bytost vychovaná v době, kdy si lidi ještě podávali ruce a slovo mělo váhu, jsem souhlasila. Ještě jsem mu pomohla ji vynést ke dveřím.
A tím to skončilo.
Dva dny se nic nedělo. Tři dny taky nic. Čtvrtý den jsem volala. Telefon vypnutý. Pátý den znovu. Číslo neexistuje. Šestý den mi došlo, že jsem nepustila domů technika, ale zloděje s hereckým talentem. A že moje televize je pryč. Stejně jako moje iluze, že svět je pořád tak nějak v pořádku.
Seděla jsem v obýváku, koukala na prázdné místo, kde ještě před týdnem stála televize, a připadala jsem si neuvěřitelně hloupě. Ne kvůli televizi. Ta se dá koupit. Ale kvůli tomu pocitu, že jsem byla snadná kořist. Starší žena, sama doma, důvěřivá. Ideální kombinace pro někoho, kdo ví, že se bránit nebudu. Ne křikem, ne násilím, ne právníky.
Nejhorší bylo vysvětlovat to okolí. „To jsi mu ji fakt dala?“ „To sis nevzala žádnou smlouvu?“ „To sis neopsala občanku?“ Ne, nevzala. Neopsala. Neptala. Protože mě ani nenapadlo, že by někdo mohl přijít, podívat se mi do očí, usmát se a pak mě prostě okrást. Bez masky, bez zbraně, bez hrozby. Jen s úsměvem a větou: „Nebojte se, já se vrátím.“
Nezavolala jsem policii. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem tušila, jak to dopadne. Sepíšou protokol, pokývou hlavou, za pár měsíců přijde dopis, že pachatel nebyl vypátrán. Klasický důchodcovský příběh. Malá škoda, velká zkušenost, nulová spravedlnost.
Od té doby už nikoho domů nepouštím. Když zazvoní zvonek, dívám se kukátkem jak paranoidní detektiv. Když někdo řekne, že je z plynu, z vody, z internetu, chci doklady, telefonní čísla, potvrzení, ideálně i rodný list a krevní skupinu. A stejně mám v hlavě hlas, který říká: „A co když je to zase jen další herec?“
Televizi jsem si zatím nekoupila novou. Ne kvůli penězům, ale kvůli principu. To prázdné místo v obýváku je pro mě připomínka. Památník jedné malé krádeže a jedné velké ztráty. Ztráty pocitu bezpečí. Protože dřív jsem si myslela, že nebezpečí je venku. Na ulici, v noci, v cizích městech. Dnes vím, že klidně zazvoní u dveří v deset dopoledne.
Pustila jsem domů technika a odešel s televizí. Ale to hlavní, co mi vzal, nebyla elektronika. Byla to důvěra. Důvěra, že když je někdo slušný na pohled, je slušný i uvnitř. Že když někdo mluví klidně, nemá v kapse plán, jak mě okrást. A že stáří neznamená automaticky, že se musím bát každého cizího člověka.
Dnes už se bojím. Ne hysterií, ale opatrností. A to je možná ten největší paradox. Ne že mě někdo okradl. Ale že mě donutil změnit se. Ze ženské, která věřila lidem, na ženskou, která věří už jen kukátku ve dveřích. A to je škoda, kterou mi žádná nová televize nikdy nenahradí.
