Článek
Vždycky jsem si myslela, že největší nebezpečí stáří jsou schody bez zábradlí a kluzká vana. Nikdo mě nepřipravil na to, že skutečnou hrozbou je muž v montérkách, který se usmívá, tyká mi a říká věty jako „to bude za chviličku“.
Začalo to nevinně. Kapal mi kohoutek v kuchyni. Takové to pomalé, pravidelné kap, kap, kap, které vám v noci zní v hlavě jako tikot bomby. Zavolala jsem číslo z letáčku ve schránce. „Rychlé opravy, solidní ceny.“ Už jen to slovo solidní mě mělo varovat.
Přišel včas. To už samo o sobě bylo podezřelé. Sympatický, usměvavý, kolem padesátky. Říkal mi „paní“, což mě dojalo, protože doma mi už všichni říkají maximálně „mami, kde je nabíječka“. Sundal boty, rozhlédl se po bytě a hned věděl, co je špatně. To je vždycky první fáze. Vypadá, že ví.
Pak přišla druhá fáze. Odborné výrazy. Ventil, těsnění, tlak, staré rozvody, to už dneska nikdo neřeší. Přikyvovala jsem, i když jsem nerozuměla ani jednomu slovu. Když jsem se zeptala, kolik to bude stát, odpověděl: „To se uvidí, až to otevřu.“
Otevřel. Půlku kuchyně. Skříňku, stěnu, moji peněženku. Najednou to nebyla drobná oprava, ale „větší zásah“. A větší zásah znamená větší peníze. Hotově, nejlépe hned, protože „materiál se musí zaplatit“.
Vytáhla jsem úspory, co mám v obálce na horší časy. Na pohřeb, na léky, na život. A dala je člověku, kterého jsem znala dvacet minut. Protože měl montérky a mluvil sebevědomě. V mém věku je to zřejmě nová definice důvěry.
Řekl, že si skočí pro díl. Odešel. A už se nevrátil.
Nejdřív jsem byla klidná. Pak nervózní. Pak jsem si sedla ke stolu a došlo mi, že kromě kohoutku teče i moje naivita. Telefon nebral. Číslo přestalo existovat. Letáček ze schránky byl najednou taky pryč. Zůstal jen rozdělaný dřez, rozšroubovaná trubka a ticho, které bolelo víc než ten kapající zvuk.
Seděla jsem v kuchyni a smála se. Ne hystericky. Ironicky. Smála jsem se sama sobě. Sedmdesát let života, tři děti, dvě manželství, jeden komunismus, několik krizí… a nakonec mě dostane instalatér.
Nejhorší nebyly ani ty peníze. Ty se nějak přežijí. Horší byly ty iluze. Že když jste slušná, budou slušní i ostatní. Že starší ženu někdo nebude okrádat, protože „to se přece nedělá“. Dělá. A velmi snadno.
Volala jsem policii. Byli milí. Soucitní. Řekli mi, že podobných případů mají hodně. Že jsem nebyla první. Ani poslední. To mě uklidnilo asi stejně jako informace, že nejsem jediná, koho bolí záda.
Dnes mám nový kohoutek. Opravila mi ho sousedka přes známého. Stálo to třetinu. A hlavně – nikdo mi neutekl. Zato jsem přišla o jednu důležitou věc: víru, že svět je bezpečný, když se na něj díváte dostatečně hodnýma očima.
Teď už neotvírám jen tak. Nevěřím letákům. Nevěřím úsměvům. A když někdo řekne „to bude za chviličku“, automaticky si schovávám peněženku.
Na stáří jsem chtěla klid. Místo toho jsem dostala lekci z moderní reality: největší závady nejsou v trubkách, ale v lidech. A opraváře na důvěru vám dneska nikdo nepošle. Tu si musíte zaplatit sami. A někdy velmi draze.
