Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že jednoho dne budu soupeřit s něčím, co ani není vidět.
Sousedka soupeří s mladší milenkou svého muže. To je ještě pochopitelné. Kamarádka soupeří s kolegyní v práci. Taky normální.
Já ale soutěžím s internetovým signálem.
A prohrávám.
Zjistila jsem to minulý měsíc, když jsem volala dceři. Ptala jsem se úplně obyčejně:
„Přijedou děti o víkendu?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Takové to ticho, kdy člověk cítí, že odpověď nebude úplně příjemná.
„Mami… oni se jim k tobě moc nechce.“
„A proč?“ zeptala jsem se.
Ta otázka byla moje druhá chyba.
„Říkají, že je u tebe nuda.“
Nuda.
To slovo mě píchlo víc než když jsem si loni zabodla jehlu do prstu při šití záclony.
„Jaká nuda?“ zeptala jsem se.
Dcera se zasmála takovým tím omluvným smíchem.
„Prý tam nejde pořádně internet.“
Chvíli jsem seděla v kuchyni a koukala na router, který bliká dvěma zelenými světýlky, jako kdyby se snažil tvářit důležitě.
Takže takhle to je.
Celý můj dům, moje zahrada, moje koláče, moje historky, moje dětství, moje rodina… to všechno prohrálo s rychlostí stahování.
Když jsem byla malá, jezdili jsme k babičce vlakem dvě hodiny. Bez mobilu, bez televize, bez internetu.
A víte, co jsme dělali?
Nudili jsme se.
A právě proto jsme pak vymýšleli věci.
Lezli jsme po půdě. Stavěli bunkry z dek. Hráli si na obchod. Krmili slepice. Seděli na schodech a poslouchali, jak babička vypráví historky o válce, o dědovi, o tom, jak kdysi spadl do studny sousedovic pes.
Dnes by to asi nikdo neposlouchal.
Protože by to nebylo ve formátu krátkého videa.
Minulý víkend jsem stejně připravila pokoj pro vnoučata. Člověk si přece pořád nechává trochu naděje, i když ví, že je možná marná.
Povlékla jsem postele. Upekla koláč. Nakoupila limonádu.
A pak jsem seděla v obýváku a poslouchala ticho.
Je zvláštní, jak může být dům plný vzpomínek a přesto působit prázdně.
Nakonec jsem vzala mobil a napsala vnukovi zprávu.
„Kdy zase přijedeš k babičce?“
Odpověď přišla docela rychle.
Ironie, že?
„Nevím babi. U tebe je fakt pomalej internet.“
Musela jsem se smát.
Opravdu.
Představte si, že celý váš vztah s rodinou stojí na tom, kolik megabitů proteče drátem ve zdi.
Napsala jsem mu zpátky:
„U mě je pomalý internet, ale rychlé palačinky.“
Chvíli nic.
Pak přišla odpověď.
„To zní dobře.“
Možná ještě není všechno ztracené.
Možná jednou přijedou, i když jim video bude načítat o dvě vteřiny déle.
Možná jednou zjistí, že některé věci v životě mají horší signál, ale lepší obsah.
Třeba rozhovor.
Třeba smích u stolu.
Třeba babičku, která sedí v kuchyni, čeká… a pořád věří, že se dveře jednoho dne otevřou.
A když ne?
No tak alespoň upeču ty palačinky.
Protože ty se, na rozdíl od Wi-Fi, nikdy nesekají.
