Článek
Říkali mi: odpočívej. Po čtyřiceti letech práce, starostí, stresu a věčného spěchu jsem si to prý zasloužila. Konečně klid, žádné povinnosti, žádné budíky, žádné termíny. Tak odpočívám. Sedím doma, koukám na hromadu léků na stole a přemýšlím, jestli si dneska vezmu prášek na tlak dřív, nebo si nejdřív spočítám, kolik mi ještě zbývá peněz do konce měsíce.
Můj nový denní režim vypadá jinak, než jsem si představovala. Ráno nezačíná kávou na balkoně, ale kontrolou krabičky s léky. Pak následuje snídaně, která se řídí tím, co je zrovna ve slevě. A dopoledne? Ne procházka, ale obchůzka. Lékárna, pošta, banka, někdy doktor. Takový důchodový triatlon.
Když mi bylo padesát, myslela jsem si, že v šedesáti budu cestovat, číst, chodit do divadla. V sedmdesáti budu možná trochu pomalejší, ale pořád aktivní. Realita? Jsem aktivní hlavně v tom, že pořád něco řeším. Jen už ne práci, ale přežití. Odpočinek se změnil v logistiku. Kdy zaplatit, co odložit, co si nemůžu dovolit a co ještě musím.
Na stole mám dvě hromádky. Jedna jsou léky, druhá účtenky. Léky na tlak, na cholesterol, na klouby, na spaní. Účtenky z lékárny, z obchodu, za elektřinu, za plyn, za telefon. Když je položím vedle sebe, skoro to vypadá jako moderní zátiší důchodkyně. Umění přežít v systému, který mě měl konečně nechat vydechnout.
Největší ironie je, že mám víc času než kdy dřív, ale míň života. Dřív jsem nestíhala, ale měla jsem energii. Teď stíhám všechno, ale nemám sílu. A hlavně nemám klid. Klid totiž není o tom, že nic nedělám. Klid je o tom, že se nebojím. A já se bojím pořád. Dalšího zdražení, další složenky, další diagnózy.
Říkali mi: hlavně se nestresuj. Jenže jak se nestresovat, když každý měsíc řeším stejnou otázku: co tentokrát nezaplatím? Nové boty? Zubaře? Vitamíny? Výlet za vnučkou? Všechno se dá odložit. Jen stáří ne. To jede bez slevy, bez pauzy a bez ohledu na můj rozpočet.
Dřív jsem měla diář plný schůzek, porad a termínů. Dnes mám diář plný kontrol, vyšetření a receptů. Moje sociální síť nejsou přátelé, ale lékaři. Praktická, internista, ortoped, oční. Všichni mě znají jménem, ale nikdo mi neřekne, jak mám žít důchod tak, aby to nebylo jen čekání mezi jednou návštěvou a druhou.
Odpočinek se stal luxusem. Luxus je, když se vzbudím a nic mě nebolí. Luxus je, když nemusím ten den nikam. Luxus je, když si můžu koupit něco jen proto, že chci, ne proto, že to nutně potřebuju. A úplný vrchol luxusu je, když nemusím počítat každou korunu v peněžence.
Nejvíc mě rozčiluje ta věta: buď ráda, že máš aspoň něco. Ano, mám. Mám důchod, mám byt, mám základní jistoty. Ale mám taky pocit, že jsem celý život hrála hru podle pravidel, a na konci mi někdo změnil skóre. Slíbili mi odpočinek, ale dali mi ekonomickou hru o přežití. Slíbili mi klid, ale dali mi stres v pomalejším tempu.
Odpočívám tedy po svém. Odpočívám od iluzí. Od představy, že stát se o mě postará. Od víry, že když budu slušná, pracovitá a zodpovědná, čeká mě na konci zasloužený klid. Teď už vím, že mě čeká hlavně ticho, účtenky a léky v krabičce s nápisem „pondělí–neděle“.
Říkali mi: odpočívej. Tak odpočívám. Mezi jedním práškem a druhým, mezi jednou složenkou a další. A někdy mám pocit, že ten největší odpočinek by byl nemuset pořád myslet na to, kolik stojí samotný život. Protože opravdový klid není v tom, že nic nedělám. Opravdový klid by byl nemuset se bát, že si ho nemůžu dovolit.
