Článek
Když jsem poprvé vyslovila nahlas slovo rozvod, lidé reagovali, jako kdybych řekla, že se chystám adoptovat tygra nebo odjet do Indie hledat sama sebe. „V tomhle věku?“ ptali se. Ano. Přesně v tomhle věku. V tom věku, kdy už člověk ví, že život je příliš krátký na to, aby se každou noc budil kvůli cizímu lokti v žebrech.
Ne, nerozvedla jsem se kvůli dramatům. Nebyl v tom žádný mladší muž, žádná zrada, žádná krize středního věku. Jen čtyřicet let manželství, jedno chrápání, jeden věčně kradený polštář a pocit, že už bych si konečně zasloužila spát jako civilizovaný člověk.
Můj bývalý manžel byl hodný. Opravdu. Pracovitý, slušný, nekřičel, nepil, nepodváděl. Jen… existoval velmi hlasitě. Zejména v noci. Chrápal tak, že by se za to nemusel stydět ani menší motorový člun. Když jsem mu to řekla, odpověděl: „Já nechrápu, já jen hlasitě dýchám.“ Ano. Velmi hlasitě. Se zvukovým doprovodem.
Roky jsem to snášela. Špunty do uší, převalování, budík v pět, protože jsem stejně nespala. A pak jsem si jednoho dne lehla na gauč, jen tak z legrace, a zjistila jsem, že jsem se vyspala osm hodin v kuse. Osm! Bez přerušení! Bez kopnutí! Bez pocitu, že spím vedle traktoru.
A tehdy mi to došlo. Ne že chci jiného muže. Já chci jinou postel.
Začala jsem o tom přemýšlet. Ne rozvod jako drama. Rozvod jako logistické řešení problému se spánkem. Když jsem to řekla kamarádkám, reagovaly různě. Jedna byla pohoršená. Druhá mi tiše záviděla. Třetí se zeptala, jestli si může přijít vyzkoušet, jaké to je spát sama.
Nakonec jsme se rozvedli v klidu. Bez hádek. Bez talířů létajících vzduchem. Jen jsme si sedli a řekli si, že se máme rádi, ale už se nechceme navzájem budit ze spaní. On si vzal svoje věci. Já si nechala postel.
První noc sama byla… posvátná. Rozprostřela jsem se přes celý prostor. Tři polštáře. Dvě deky. Žádné kompromisy. Nikdo mi nekradl peřinu. Nikdo se neotáčel. Nikdo nedýchal do mého krku. Byla jsem sama. A byla jsem šťastná.
Poprvé po letech jsem se ráno probudila odpočatá. Ne rozlámaná. Ne podrážděná. Ne s chutí někoho zabít kvůli tomu, že existuje. Prostě jsem se probudila. V tichu. V klidu. Ve své vlastní posteli, která patřila jen mně. To byl moment, kdy jsem si řekla: tohle stálo za celý rozvod.
Lidé se mě ptali, jestli mi není smutno. Není. Je mi pohodlně. To je v mém věku mnohem důležitější emoce než romantika. Už nepotřebuju motýlky v břiše. Mně stačí, že mě v noci nikdo nekopne.
Samozřejmě, občas slyším: „A co láska?“
Láska je fajn. Ale ticho je lepší.
Láska zahřeje. Ale vlastní peřina zahřeje víc.
Největší výhoda rozvodu v šedesáti je, že už se nikomu nemusíte přizpůsobovat. Jíte, kdy chcete. Spíte, kdy chcete. Sledujete, co chcete. Nikdo se neptá, proč koukáte na kriminálku po páté za sebou. Nikdo nekomentuje, že už je pozdě. Nikdo vám nesebere poslední sušenku.
A hlavně – nikdo vám neleží na vaší straně postele.
Začala jsem si uvědomovat, kolik kompromisů jsem dělala celý život. Malých, nenápadných. Kde budeme bydlet. Co budeme jíst. Kdy se půjde spát. Jaké rádio se pustí. A najednou nic z toho řešit nemusím. Protože tam není nikdo, s kým bych se musela dohodnout.
Nejsem osamělá. Já jsem svobodná. Svobodná ve smyslu, že můžu chodit spát v devět, v deset, ve dvanáct. Můžu spát na šířku. Můžu mít otevřené okno i zavřené. Můžu si pustit ventilátor. Můžu si vzít všechny polštáře a nikdo se neurazí.
A víte co je nejlepší? Nikdo mi v noci nedýchá do obličeje.
Rozvod v šedesáti není tragédie. Je to upgrade. Ne emocionální. Praktický. Jako když si vyměníte starý gauč za nový. Ten starý nebyl špatný. Jen už vrzal, tlačil a nenechal vás v klidu ležet.
Takže ano, jsem rozvedená. A ano, mám konečně postel jen pro sebe. A upřímně? Kdybych věděla, jak dobře se spí bez cizího chrápání, udělala bych to už v padesáti.
Protože některé ženy hledají lásku.
Já jsem našla ticho.
A to je v mém věku ten nejromantičtější vztah, jaký jsem kdy měla.
