Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že mě v životě zlomí kus gumy natažený na železném kruhu. Zažila jsem válku nervů s tchyní, fronty na banány, výpadky elektřiny i manželovy ponožky na lustru. A pak přišla trampolína.
Objevila se jednoho jarního dne na zahradě sousedů. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký bazén bez vody. Pak jsem uviděla děti. Skákaly. Vřískaly. Smály se. A v tu chvíli začalo moje osobní peklo.
Od té doby mám nový denní režim. Ráno se budím ne budíkem, ale výkřikem:
„JÁ LETÍÍÍÍM!“
Pak následuje dunění. Ne takové to jemné. To je dunění, jako když někdo shora hází pytle brambor. Dům se třese, hrnek na stole vibruje, já vibruju s ním.
Zkoušela jsem si říct: Marie, klid. Jsou to jen děti. Radost, pohyb, čerstvý vzduch. Všechno, co se dneska doporučuje. Jenže nikdo v těch doporučeních nepíše, že se to odehrává metr od ložnice důchodkyně.
Migréna přišla třetí den. Taková ta krásná, pulzující, kdy máte pocit, že vám někdo zatlouká hřebík do spánku v rytmu diskotéky. Tlak šel nahoru hned po týdnu. Doktorka se mě ptala, jestli mám stres.
„Ano,“ řekla jsem. „Jmenuje se to trampolína.“
Nejhorší není ani ten hluk. Nejhorší je ten smích. Neustálý. Nekonečný. Radostný. Dětský. To je zvuk, který vás v určitém věku začne urážet. Protože vy už radost nemáte, maximálně spokojenost, že vás nebolí koleno.
Děti skáčou celé odpoledne. Jedno, druhé, třetí. Kamarádi, sestřenice, bratranci. Všichni skáčou. Rodiče sedí na terase, pijí kávu a říkají: „Aspoň nejsou u mobilu.“
Ano. Nejsou u mobilu. Jsou u mého nervového systému.
Zkoušela jsem zavřít okna. Jenže pak se doma dusím. Zkoušela jsem pustit televizi nahlas. Jenže pak neslyším dialog, jen dunění a řev přes dabing. Zkoušela jsem špunty do uší. Ale to už je signál, že něco je špatně. Já ve vlastním bytě s ochranou sluchu jak na stavbě.
Jednou jsem se odhodlala a šla jsem za sousedkou. Slušně. Opravdu slušně.
„Prosím vás, nemohly by děti skákat trochu míň?“
Ona se na mě usmála:
„Ale no tak, vždyť jsou to jen děti.“
Jen děti. Tuhle větu bych zakázala zákonem. Protože když se k ní přidá slovo „jen“, tak už neexistuje žádný argument. Jen děti, jen si hrají, jen křičí, jen ničí nervy cizím lidem.
Navrhla jsem kompromis. Třeba hodinu denně. Nebo aspoň ne po osmé večer. Sousedka přikývla. A další den skákaly do půl desáté. Protože „zrovna měly návštěvu“.
Teď už to došlo do fáze, kdy mám psychosomatické příznaky. Když slyším pružení, stáhne se mi žaludek. Když slyším smích, zatnou se mi zuby. Když slyším „JÁ DÁM SALTO“, automaticky sahám po prášcích.
V noci se mi zdá, že skáču taky. Ale ne nahoru. Dolů. Do díry. A nad sebou slyším: „Babi, dívej!“
Největší ironie? Všichni mi říkají, že bych měla být ráda. Že je to lepší než ticho. Že děti přinášejí život. Že jednou mi budou chybět.
Ne, nebudou. Mně nebude chybět nic, co mi zvyšuje tlak, bere spánek a způsobuje migrény.
Já nechci zakázat dětem radost. Já jen chci mít možnost si lehnout po obědě, aniž by mi nad hlavou probíhal olympijský trénink. Chci slyšet ptáky, ne gumové pružiny. Chci slyšet vlastní myšlenky, ne cizí výkřiky.
Dřív se říkalo: hraj si potichu. Dneska se říká: ať si vybijí energii. A tu energii si vybíjejí na mých nervech.
Takže teď mám nový sen. Ne dovolenou. Ne lázně. Ne výhru v loterii. Můj sen je jednoduchý. Aby jednou přišla zima. Hodně sněhu. A ta trampolína se uklidila.
Protože jestli ne, tak si příští rok koupím já něco. Třeba buben. Nebo trumpetu. A budu cvičit každé ráno v šest. Jen já. Jen babička. Jen trochu hudby pro sousedské vztahy.
