Článek
Já už jsem ve věku, kdy mě nic nepřekvapí. Zažila jsem socialismus, sametovou revoluci, digitální televizi i to, že se rohlíky začaly balit do plastu. Myslela jsem si, že mě v životě už nemůže rozhodit vůbec nic. A pak si soused Franta koupil Teslu.
Normálně bych to neřešila. Ať si každý jezdí čím chce. Kdyby si koupil ponorku, taky by mě to nechalo klidnou, dokud by mi s ní neparkoval v kuchyni. Jenže Franta má jednu drobnou, ale dlouhodobou vlastnost. Už dvacet let parkuje na mém místě.
Ano, na tom mém. Oficiálně sice patří „všem“, ale neoficiálně je moje. Já tam parkuju od roku 2003, od doby, co mi zesnulý manžel koupil naše první auto. Tehdy jsme si to s Frantou rozdělili. Já vlevo, on vpravo. Jenže postupem času se to nějak posunulo. Nejdřív o kousek. Pak o víc. A dneska? Já parkuju skoro v křoví a Franta má prostor jak na letišti.
Doteď tam stál jeho starý diesel. Smrděl, klepal se, startoval na třetí pokus. Člověk si řekl: no jo, chudák auto, aspoň ať má kde stát. Jenže teď má Teslu. Tichou, lesklou, chytrou. Auto, co má víc počítačů než já doma spotřebičů.
A on s ní stejně stojí na mém místě.
Poprvé jsem to viděla minulý týden. Přijedu domů z nákupu, plný kufr jogurtů a minerálek, a tam – bílá Tesla, krásně zaparkovaná přesně tam, kde stojím už dvacet let. Já stála uprostřed silnice jak blbá a koukala na ni, jestli nezačne sama odjíždět.
Nezačala.
Franta vyšel ven, pyšný jak páv.
„Tak co, paní Marie, líbí se?“
„Jo, hezká,“ řekla jsem. „Ale stojí na mém místě.“
„Ale no tak, vždyť víte, že tady parkuju pořád.“
„Právě proto,“ odpověděla jsem. „Pořád špatně.“
On se zasmál. Takovým tím smíchem lidí, co mají nové auto a pocit, že jim patří i vesmír. A šel si zapojit kabel do zásuvky. Normálně natáhl prodlužovačku přes chodník. Já čekala, kdy se mu do toho někdo zamotá a udělá ekologický kotrmelec.
Od té doby je to peklo. Každý den slyším, jak se chlubí.
Kolik má dojezd.
Jak se to samo řídí.
Jak to nemá emise.
Jak zachraňuje planetu.
Jenže planetu možná zachraňuje, ale moje nervy rozhodně ne.
Včera jsem to nevydržela a řekla jsem mu:
„Franto, když máš tak chytré auto, nemohlo by si najít vlastní místo?“
On na to: „Ale vždyť je to jen parkování.“
Jen parkování! Pro něj možná. Pro mě je to otázka života. Já už nemám kolena na to, abych tahala tašky z druhého konce ulice. Já potřebuju zaparkovat blízko vchodu. Ne někde u popelnic, kde mi kolem auta běhají kočky a jeden pán tam pravidelně kouří a popel sype na kapotu.
Nejvíc mě štve ten kontrast. Dřív měl Franta starý krám, tak jsem si říkala: no budiž, chlap je skromný, nemá se čím chlubit. Teď má auto za miliony, co prý myslí samo, a přesto myslí míň než moje konvice.
A tak jsem začala plánovat malou, tichou, babičkovskou pomstu. Nic dramatického. Žádné škrábání klíčem, žádné letáky na sklo. Já jsem slušně vychovaná žena. Já na to jdu jinak.
Začala jsem parkovat těsně vedle něj. Tak těsně, že musí vystupovat jak jogín. Každý den o centimetr blíž. On si myslí, že to dělám nešikovně. Já tomu říkám strategie.
Včera už musel lézt ven kufrem.
„Paní Marie, to už přeháníte,“ řekl.
„Ale no tak, vždyť je to jen parkování,“ odpověděla jsem mu a sladce se usmála.
A víte co? Ta Tesla je možná chytrá. Možná ví, kdy má brzdit, kdy zatáčet a kdy se aktualizovat. Ale jedno nezvládá. Naučit svého majitele základní slušnosti.
Takže dokud Franta nepochopí, že existuje i svět bez dotykových obrazovek a aplikací, budu dál parkovat těsně u něj. Protože jestli si někdo myslí, že moderní technologie vyřeší všechno, tak ještě nikdy nezažil důchodkyni, která přišla o své parkovací místo.
A věřte mi. My babičky jsme sice pomalé. Ale pamatujeme si všechno. I kde přesně jsme parkovaly v roce 2003. A to je paměť, na kterou nestačí ani Tesla.
