Článek
Když mi syn poprvé řekl, že nemá na nájem, myslela jsem si, že si dělá legraci. Je mu čtyřicet dva, má vysokou školu, notebook za třicet tisíc a sluchátka, která stojí víc než moje zimní boty. Ale prý „se to nějak sešlo“. Nájem, energie, splátky, dovolená v Portugalsku, nový telefon. Všechno důležité. Jen to bydlení jaksi nevyšlo.
„Mami, je to jen na měsíc, maximálně dva,“ řekl mi do telefonu hlasem, kterým kdysi žádal o peníze na školní výlet. A já, místo abych se zeptala, kam zmizelo jeho dospělé uvažování, jsem automaticky odpověděla: „Tak si vezmi obývák, já se nějak uskromním.“
To bylo před osmi měsíci.
Dnes mám v obýváku jeho postel, pracovní stůl, tři monitory, reproduktory, které vibrují tak, že se mi třese hrnek s kávou, a rostlinu, o kterou se nikdo nestará, ale vypadá hrozně moderně. Já spím na rozkládacím křesle, které pamatuje ještě normalizaci a bolí z něj záda tak, že mám pocit, že mi někdo přes noc vyměnil páteř za starý žebřík.
Syn pracuje z domova. To znamená, že je doma pořád. Pořád mluví do nějakých porad, pořád má sluchátka, pořád říká slova jako „deadline“, „feedback“ a „call“. Já už ani nevím, kdy je skutečně v práci a kdy jen hraje hry, ale radši se neptám, protože pokaždé, když otevřu pusu, slyším: „Mami, teď fakt nemůžu.“
Já můžu pořád. Uvařit, uklidit, jít nakoupit, vyprat, mlčet. Naučila jsem se chodit po špičkách ve vlastním bytě, aby synovi nerušil zvuk kroků jeho „flow“. Když si chci pustit televizi, musím se ptát, jestli mu to nebude vadit. Když si chci otevřít okno, ptám se, jestli mu nebude zima. Když chci existovat, snažím se být co nejtišší verzí sebe sama.
Nejlepší je, že syn šetří. Na sobě. Ne na mně. Když mu navrhnu, že by mohl aspoň přispívat na energie, odpoví: „Mami, ty bys to platila stejně.“ Ano, platila. Ale ne za dva dospělé muže s herní technikou, co spotřebuje elektřinu jak menší město.
Jeho přítelkyně k nám chodí často. Velmi často. V podstatě mám pocit, že teď už živím tři lidi, i když jsem oficiálně jen dvě osoby v domácnosti. Když si sednou večer na gauč, který už vlastně není můj, ale jejich, a objednávají si jídlo přes aplikaci, zatímco já ohřívám polévku ze včerejška, připadám si jako komparz ve vlastním životě.
Jednou jsem se opatrně zeptala, jak to vidí dál. Jestli už hledá byt. Podíval se na mě překvapeně, skoro dotčeně. „Mami, vždyť je tu fajn. A ty nejsi sama.“ Ano, nejsem sama. Jsem přítomná. Pořád. Ve vlastním bytě, kde nemám ani vlastní místnost.
Když jsem byla v jeho věku já, měla jsem dvě děti, práci na plný úvazek, žádné aplikace a pocit, že dospělost znamená postarat se o sebe. Dnes to znamená mít rodiče s volným obývákem.
Někdy si říkám, že jsem ho vlastně vychovala až moc dobře. Je sebevědomý, klidný, ví, že svět se mu přizpůsobí. A taky ví, že jeho matka ano. Vždycky. Bez podmínek. Bez nájemní smlouvy. Bez výpovědní lhůty.
A tak spím na křesle, dávám pozor, abych nebyla slyšet, a platím účet za internet, který používám jen na to, abych si četla články o tom, jak se mají senioři naučit říkat ne.
Zatím jsem se to nenaučila. Ale už aspoň vím, že když vám dospělý syn řekne, že nemá na nájem, neznamená to, že je bezdomovec. Znamená to, že vy jím brzy budete. Aspoň v rámci vlastního bytu.
ještě obrázek na šířku
Je nám líto, ale námi vytvořený obrázek může porušovat naše pravidla týkající se přijatelného zobrazování dospívajících a dětí. Pokud se domníváš, že se mýlíme, zkus to znovu nebo prompt uprav.
