Článek
Když mi bylo osmnáct, maminka mi řekla jednoduchou větu: „Hlavně pracuj, děvče. Práce je jistota.“ Držela jsem se toho celý život. Nehonila jsem kariéru, nevyhýbala se směnám, nepočítala přesčasy. Byla jsem ráda, že mám zaměstnání, výplatu a pocit, že jsem užitečná.
Do továrny jsem nastoupila hned po škole. Hluk, pás, normy. Kdo nezažil, nepochopí. Ruce rozpraskané, nohy oteklé, domů člověk přišel a čekala druhá směna – děti, vaření, praní. Manžel také pracoval, ale peníze se vždycky rozkutálely dřív, než přišla další výplata. Přesto jsme si nikdy nestěžovali. Říkali jsme si, že až přijde důchod, konečně si trochu oddechneme.
Věřila jsem tomu.
Nikdy jsem nebyla na úřadu práce déle než pár týdnů. Nikdy jsem nebrala dávky. Když přišla nemoc, zatnula jsem zuby. Když mě bolely záda, vzala jsem si prášek a šla do práce. „Musíš vydržet,“ říkala jsem si. Vždyť kdo jiný by to za mě udělal?
Roky běžely. Děti vyrostly. Z továrny jsem odcházela po více než čtyřiceti letech. Měla jsem pocit, že jsem splnila svou povinnost. Že jsem systému odevzdala víc než dost.
Pak přišel dopis s výší důchodu.
Seděla jsem u kuchyňského stolu, brýle na nose, papír v ruce. Četla jsem čísla znovu a znovu. Čekala jsem chybu. Nedávala mi smysl. Tolik let práce – a výsledek sotva pokryje nájem, energie a jídlo. O nějakém „užívání si stáří“ nemohla být řeč.
Šla jsem se zeptat. Na úřadě bylo ticho, pořadová čísla blikala na displeji. Úřednice byla milá, to jí nemohu upřít. Vysvětlovala mi redukční hranice, osobní vyměřovací základ, procentní výměru. Čím víc mluvila, tím méně jsem tomu rozuměla.
„Ale já jsem pracovala celý život,“ namítla jsem tiše.
Podívala se na mě a pokrčila rameny. „To víte, systém je nastavený takhle. Nemuselo se to tak… intenzivně projevovat.“
Ta věta mi zní v hlavě dodnes. Nemuselo.
Jako by mi stát mezi řádky říkal: „To jste nemusela. Nemusela jste brát přesčasy. Nemusela jste si ničit zdraví. Nemusela jste být tak poctivá.“
Najednou jsem si vzpomněla na sousedku. Ta pracovala jen pár let, pak byla dlouho doma, část času vedená na úřadu práce, později v invalidním důchodu. Neříkám, že si pomoc nezasloužila. Ale když jsme si jednou porovnaly důchody, zjistila jsem, že mezi námi není téměř žádný rozdíl.
V tu chvíli jsem pocítila něco, co jsem si dřív nepřipouštěla. Hořkost.
Nejde jen o peníze. Jde o pocit, že snaha a vytrvalost nemají váhu. Že systém sice mluví o zásluhovosti, ale ve skutečnosti všechno rozmělní tak, aby rozdíly nebyly příliš velké. Kdo vydělával víc, tomu část příjmu „oříznou“. Kdo měl výpadky, tomu se některé doby započítají jako náhradní.
Solidarita, říkají.
Jenže kde je solidarita s těmi, kdo táhli celý život bez přestávky? Kde je uznání za to, že jsme drželi výrobu, nemocnice, školy? Že jsme odváděli daně bez řečí?
Když dnes slyším mladé říkat, že nevidí smysl v práci „nad rámec“, už je nepřesvědčuji. Dřív bych je napomenula. Dnes mlčím. Možná totiž pochopili něco, co my jsme si odmítaly připustit.
Stát vám totiž nikdy otevřeně neřekne: „Nepřehánějte to. Vaše oběti se vám stejně plně nevrátí.“ To se dozvíte až ve chvíli, kdy držíte v ruce rozhodnutí o důchodu.
Neříkám, že nechci, aby systém pomáhal slabším. Ale ptám se: proč se tolik mluví o motivaci k práci, když konečný rozdíl často neodpovídá vynaloženému úsilí? Proč se o složitých výpočtech mluví jazykem, kterému běžný člověk nerozumí?
Možná největší chyba nebyla v systému. Možná byla v naší slepé víře. V tom, že jsme si myslely, že čím víc dáme, tím víc dostaneme. Že spravedlnost je přímka, ne složitá křivka plná politických rozhodnutí a kompromisů.
Tvrdě jsem pracovala celý život. A dnes mám pocit, že mi někdo tiše pošeptal: „To jste ale vůbec nemusela.“
A to bolí víc než všechny ty unavené roky dohromady.
