Článek
Nikdy jsem nepatřila k těm technicky zdatným ženám. Pro mě je vrchol digitální gramotnosti to, že si umím zvětšit písmo na mobilu a omylem si nesmažu celý Facebook. Takže když mi jednoho dne doma nešel internet a v nabídce sítí se objevilo „Jana_Free_WiFi“, řekla jsem si: proč ne, vždyť jsme skoro rodina. Sousedka Jana bydlí hned vedle, zdravíme se na chodbě, občas si půjčíme cukr a já jí jednou hlídala kytku, když byla v lázních. Prakticky sestry.
Heslo nebylo potřeba. To už mi mělo být podezřelé, ale já byla ráda, že si můžu pustit seriál. Jenže pak se stalo něco, co změnilo můj pohled na svět, manželství a především na sousedku Janu.
Začalo to nevinně. Otevřela jsem prohlížeč a místo mé obvyklé stránky s recepty na bábovku se mi zobrazila historie hledání. Ne moje. Její. A tam stálo: „Je normální chtít cizího chlapa víc než vlastního manžela?“ a hned pod tím „nejlepší hotel na tajné schůzky“.
Říkám si: dobře, Marie, zavři to, tohle není tvoje věc. Jenže pak se objevila notifikace z nějakého chatu. Vyskočilo jméno „Medvídek88“ a zpráva: „Včera jsi byla úžasná, kdy se zase uvidíme?“
A bylo po klidu. Já, která se normálně bojí otevřít cizí dopis ve schránce, jsem se najednou stala neplacenou pozorovatelkou sousedčina života. Nechtěla jsem, ale prostě to tam skákalo samo. Jako by mi vesmír říkal: koukej, babi, realita je lepší než telenovela.
Dozvěděla jsem se, že Jana:
- má milence, který je o deset let mladší a říká jí „kočičko“
- pravidelně googlí „jak dlouho vydrží viagra“ (její manželovi je 62)
- objednává si erotické prádlo ve velikosti, o které jsem ani netušila, že existuje
- a jednou hledala „jak předstírat orgasmus přes webkameru“
Nejhorší bylo, že její manžel Karel je hrozně milý člověk. Vždycky mi pomůže s nákupem, opraví světlo na chodbě a minule mi donesl meruňky ze zahrady. A já teď vím, že zatímco mi nosí ovoce, jeho žena si píše s Medvídkem88, že by ho nejradši „svázala kravatou“.
Začala jsem být nervózní. Každé setkání na chodbě bylo jako špatná komedie. Ona se usmívá, já se usmívám, ale v hlavě mi běží: ty potvoro nevěrná, já vím všechno. Vím, že máš tajný účet na seznamce. Vím, že sis objednala vibrátor ve tvaru delfína. A vím, že Karla už dávno nemiluješ, jen se bojíš rozvodu.
Vrchol přišel minulý týden. Jana si zase zapomněla zabezpečit Wi-Fi a mně vyskočil její vyhledávač s dotazem: „jak se zbavit manžela bez podezření“. To už jsem se málem zakuckala kávou. Ne že bych si myslela, že ho chce zabít, ale v kombinaci se vším ostatním to znělo… minimálně dramaticky.
Teď stojím před morálním dilematem. Mám Karlovi říct pravdu? Nebo se tvářit, že nic nevím, a dál si žít svůj babičkovský život s bábovkou a luštěním křížovek? Zatím jsem zvolila třetí možnost: změnila jsem si zpátky Wi-Fi a dělám, že nic.
Ale přiznávám, že mi chybí ten pocit, kdy jsem každý den věděla víc než její vlastní manžel. Nikdy jsem nebyla tak informovaná o cizím sexuálním životě. A upřímně? Když teď vidím Janu, jak si hraje na spořádanou paničku, musím se v duchu smát. Kdyby jen tušila, že o jejích tajemstvích ví jedna nenápadná babička z vedlejšího bytu.
Morální ponaučení? Zabezpečte si Wi-Fi. Nikdy nevíte, jak zvědavá může být sousedka. A hlavně: i babičky mají internet. A paměť. A ironický smysl pro humor.
