Článek
Když se narodilo první vnouče, byla jsem dojatá. Slzy v očích, srdce na dlani, pocit, že život má smysl. Když se narodilo druhé, byla jsem šťastná. Když třetí, řekla jsem si, že už mám doma menší mateřskou školu. Dnes mám čtyři a oficiálně jsem babička. Neoficiálně jsem finanční instituce s omezeným rozpočtem a nulovým úrokem.
Všichni říkají: „To je krásné, že máš vnoučata.“ Ano, je. Jen nikdo nedodá: „A připrav si peněženku, protože tahle krása něco stojí.“
Dřív jsem měla důchod. Teď mám rodinný fond. Z něho se financují zmrzliny, kroužky, výlety, boty, mikiny, hračky, dárky, školní pomůcky a občas i věci, o kterých ani nevím, co přesně jsou, ale „bez nich se nedá žít“.
Když jsem byla malá já, radost stála lízátko za korunu. Dnes radost stojí tablet, chytré hodinky a vstup do zábavního parku, kde vám nechají půl výplaty jen za to, že se dítě může pět minut houpat.
Vnoučata jsou radost. Ano. Ale taky jsou to permanentní výdaje v lidské podobě.
„Babi, můžu zmrzlinu?“ Můžu.
„Babi, koupíš mi hračku?“ Koupím.
„Babi, všichni to mají.“ Tak to koupím taky.
A pak přijdu domů, otevřu peněženku a přemýšlím, jestli si ten měsíc koupím nové boty, nebo si budu dál lepit podrážky izolepou. Spoiler: lepím.
Nejhorší je, že já jim to vlastně ráda dávám. Protože vidět tu radost, když dostanou něco, po čem touží, je návykové. Je to lepší než jakýkoli seriál. Lepší než čokoláda. Lepší než spánek. Jen horší než stav účtu.
Rodiče říkají: „My to po tobě nechceme.“ To je pravda. Oni to nechtějí. Já to dělám sama. Dobrovolně. S úsměvem. A s lehkým vnitřním pláčem.
Protože co mám říct? Ne? Že babička nemá? Že babička musí šetřit? To se přece nehodí do obrazu ideální rodiny, kde je babička ta, co vždycky vytáhne něco z kabelky. Ať už kapesník, bonbon nebo peníze.
Jenže nikdo nevidí tu druhou stranu. Tu část, kdy stojím u pokladny a přepočítávám drobné. Kdy se dívám na ceny a automaticky hledám slevu. Kdy si nekoupím nic pro sebe, protože „děti jsou přednější“.
Vnoučata mají dnes životní standard, o kterém se mi v dětství ani nesnilo. Kroužky, dovolené, značkové oblečení, elektronika. A já mám standard, který se jmenuje „hlavně ať vyjde inkaso“.
Občas si říkám, jestli jsem babička nebo investiční projekt. Jestli je moje role v rodině emocionální, nebo finanční. Jestli mě mají rády pro mě, nebo pro to, že vždycky řeknu „tak dobře, ale jen tentokrát“.
A pak přijde vnouče, obejme mě a řekne: „Babi, ty jsi nejlepší.“ A já v tu chvíli zapomenu na všechno. Na účty, na ceny, na důchod. Protože láska je silnější než rozum. A taky mnohem dražší.
Vnoučata jsou radost. O tom žádná. Jen ta radost má dnes měsíční splátky. A úrok se jmenuje inflace. A já jsem babička, která místo spoření na stáří spoří na další zmrzlinu, další výlet a další „babi, prosím“.
A víte co? Stejně bych to udělala znovu. Jen bych si k nim měla rovnou pořídit i druhý důchod. Protože ten první už patří jim.
