Článek
Vždycky jsem si myslela, že angličtina je jazyk, ve kterém se říká „hello“, „goodbye“ a „sorry“. Maximálně „how are you“ a „where is the toilet“. To mi na zahraničí vždycky bohatě stačilo. Jenže vnoučata se rozhodla, že mě „posunou“. A já teď vím věci, které jsem vědět nechtěla.
Začalo to nevinně. Řekla jsem, že by nebylo špatné umět trochu anglicky, kdybych někdy jela do zahraničí. Vnoučata se na sebe podívala tím pohledem, co znamená: babi je roztomilá, ale mentálně v roce 1987. A navrhla mi, že mě budou učit.
První lekce: „Babi, musíš znát základní slovíčka.“
Tak jsem řekla: „Dobře, tak třeba hello.“
Oni: „Ne, babi, to je basic.“
Já: „Co je basic?“
Oni: „No… ty.“
A tak jsem se dozvěděla, že jsem basic. Což prý znamená nudná, předvídatelná a „taková klasická“. To mě ještě neurazilo. To jsem si o sobě myslela celý život.
Pak přišlo slovo „cringe“. Řekli mi, že když používám emoji srdíčka, jsem cringe. Když říkám „za nás to bylo lepší“, jsem cringe. Když se snažím být moderní, jsem ještě víc cringe.
Zeptala jsem se, co to znamená. Řekli: „No… taková trapná, ale jako roztomile trapná.“
Takže jsem trapná. V cizím jazyce. To se počítá jako pokrok?
Další lekce byla horší. Vnučka mi řekla: „Babi, ty jsi trochu toxic.“
Já jsem se lekla. Myslela jsem, že mluví o chemii. Nebo že jsem snědla něco zkaženého.
„Jak jako toxická? Já jsem nikoho neotrávila!“
„Ne, babi, toxic jako že máš toxické chování.“
Ukázalo se, že toxické chování je třeba:
– když se ptám, proč mi neodepsali
– když říkám, že by měli víc jíst
– když jim připomínám, že jsem stará a můžu kdykoliv umřít
To poslední prý není emoční, ale „manipulativní“. Já tomu celý život říkala realita.
Pak mi vysvětlili pojem „passive aggressive“. To je prý, když řeknu:
„Já nic nepotřebuju, klidně si jděte, já si tady budu sama.“
A přitom přesně vím, že chci, aby nikam nešli.
Tak tohle mě dostalo. Celý život jsem si myslela, že jsem jen slušná. A teď se dozvím, že mám pasivně agresivní vibru. Já nevěděla, že vibruju. Myslela jsem, že jen sedím.
Další šok přišel, když mi řekli, že jsem „overthinking“. Prý moc přemýšlím. Já jsem si vždycky myslela, že to je normální. Že se člověk zamýšlí nad životem, nad lidmi, nad smrtí, nad tím, proč je máslo tak drahé. Ne. Já prý overthinkuju. To zní, jako diagnóza.
Nejlepší bylo slovo „triggered“. To prý znamená, že mě něco rozčiluje. Když jsem se rozčílila, že někdo jí v posteli chipsy, řekli mi: „Babi, you are triggered.“
Já: „Ne, já jsem naštvaná.“
Oni: „To je to samé, jen moderně.“
Takže už nejsem naštvaná. Já jsem triggered. To zní, jako kdybych byla aplikace, co se sama spouští.
Po týdnu výuky jsem zjistila, že angličtina dnes není jazyk. Je to soubor nálepek na osobnost. Neučíte se slova. Učíte se, co je s vámi špatně.
Já už vím, že jsem:
– basic
– cringe
– toxic
– passive aggressive
– overthinking
– emotionally unstable (to mi řekli, když jsem brečela u seriálu)
A to všechno bez jediné oficiální zkoušky.
Zkoušela jsem se bránit. Řekla jsem jim, že oni jsou rozmazlení, závislí na mobilech a neumí si ani zavolat k doktorovi. Oni mi na to řekli: „OK boomer.“
A tím byl rozhovor ukončen. Digitálně. Bez možnosti odvolání.
Takže teď se učím žít s tím, že jsem toxická babička s pasivně agresivní energií a cringe humorem. Ale víte co? Jsem s tím v pohodě. Protože oni jsou „cool“, „chill“ a „mentálně vyhořelí“ už ve dvaceti.
Já jsem možná toxic.
Ale aspoň vím, kde mám hrnky, jak se vaří polévka a že život se neřeší pomocí tří anglických slov a jednoho videa na TikToku.
A jestli je toxické říct vnoučatům, že by si měli vzít svetr, najíst se a jít spát v rozumnou dobu…
tak jsem klidně toxická.
Ale pořád jsem babička. A to je jazyk, kterému oni stejně rozumí nejvíc.
