Článek
Vnoučata mě učí TikTok. Já je učím, že peníze nerostou na mobilu. A někdy mám pocit, že mluvíme úplně jiným jazykem, i když oba používáme češtinu.
Oni mi ukazují, jak se dělají videa. Jak se dávají filtry, jak se stříhá, jak se „jde virál“. Já jim ukazuji složenky. Jak se platí elektřina, plyn, voda, internet a jak se z důchodu udělá rozpočet, který má přežít do konce měsíce. Oni říkají: „Babi, to je nuda.“ Já říkám: „Jo, ale tahle nuda ti jednou zachrání život.“
Pro ně je mobil takový kouzelný předmět. Všechno je tam. Zábava, kamarádi, hry, seriály, hudba, jídlo na objednávku, peníze v aplikaci. Stačí pár kliknutí a svět se tváří, že je zadarmo. Já vím, že není. Já vím, že za každým kliknutím někdo někde pracoval. A že za každou platbou v aplikaci je skutečný účet, který někdo musí skutečně zaplatit.
Jednou mi vnouče ukazovalo, jak si někdo vydělal peníze tím, že točil videa z pokoje. Prý „influencer“. Řekl mi: „Vidíš, babi, peníze jdou vydělat i bez práce.“ V tu chvíli jsem se málem udusila kávou. Bez práce. Řekla jsem mu, že jestli si myslí, že peníze vznikají tím, že se usmíváš do telefonu, tak ho čeká velmi zajímavý střet s realitou. Nejpozději ve chvíli, kdy bude platit nájem.
Oni žijí v digitálním světě, kde je všechno okamžité. Já žiju ve světě, kde je všechno postupné. Oni chtějí hned. Já vím, že se musí čekat. Oni jsou zvyklí, že když něco chtějí, někdo to objedná. Já jsem zvyklá, že když něco chci, musím si to odříct jinde.
Pro ně jsou peníze virtuální. Číslo na displeji. Pro mě jsou peníze konkrétní. Jsou to hodiny práce, bolavá záda, zrušené dovolené, nekoupené boty, odložené radosti. Peníze nejsou aplikace, peníze jsou životní energie přetavená do přežití.
Když jim říkám, že si něco nemůžu dovolit, nechápou. „Vždyť máš kartu.“ Ano, mám kartu. Ale karta není kouzelná hůlka. Karta jen odsouvá realitu. A realita přijde. Vždycky přijde. Ve formě výpisu, nedoplatku, dluhu nebo prázdného účtu.
Nejvíc mě děsí, že si myslí, že svět funguje automaticky. Že elektřina teče sama, jídlo se objevuje samo, peníze se obnovují samy. Jako v nějaké hře. Do chvíle, než dojde kredit. A pak přijde šok. Protože v reálném světě neexistuje tlačítko „restart“.
Tak je učím po svém. Ne přednáškami, ale realitou. Když chtějí něco koupit, ptám se: kolik to stojí? Kolik na to musíš pracovat? Kolik hodin života za to dáš? Najednou to přestává být tak jednoduché. Najednou už to není jen roztomilá věc z internetu, ale rozhodnutí.
Oni mě učí TikTok. Já se učím trpělivosti. Oni mě učí filtry. Já je učím, že život žádný filtr nemá. Oni mi ukazují trendy. Já jim ukazuji účty. A někdy mám pocit, že jim dávám lekce, které jsou důležitější než cokoliv, co najdou online.
Nechci, aby byli chudí. Nechci, aby se báli peněz. Chci jen, aby jim rozuměli. Aby věděli, že peníze nejsou samozřejmost, ale výsledek. Výsledek práce, času, disciplíny a někdy i obětí. Že mobil je nástroj, ne zdroj. A že život není nekonečný datový tarif.
Takže oni mě učí, jak být moderní. A já je učím, jak přežít v realitě. Oni mi ukazují, jak se točí video. Já jim ukazuji, jak se točí život. A občas mám pocit, že moje lekce jsou míň zábavné, ale mnohem důležitější. Protože TikTok se dá vypnout. Ale účet na konci měsíce ne.
