Článek
Celý život jsem si ukládala peníze stranou. Ne na luxus, ale na jistotu. Na zubaře, na nový sporák, na léky, na pohřeb, aby děti neměly starosti. Měla jsem obálku, pak knížku, pak spořicí účet. Říkala jsem tomu „rezerva“. Dnes tomu říkám „fond pro vnoučata“.
Začalo to nevinně. „Babi, můžeš nám koupit zmrzlinu?“ Samozřejmě. Co by babička nekoupila zmrzlinu. Pak to bylo: „Babi, můžeme do kina?“ „Babi, všichni mají nový telefon.“ „Babi, my se strašně nudíme.“ A „babi“ se změnilo na „babi, ty máš přece našetřeno“.
Ano, mám. Nebo jsem měla. Než jsem zjistila, že dnešní dětství stojí víc než moje mládí, svatba i celý byt dohromady.
Když jsem byla malá já, prázdniny znamenaly třešně ze stromu, koupání v rybníce a chleba s máslem. Moje vnoučata mají alergii na nudu. Pokud nejsou každý den někde „zážitkově stimulovaná“, hrozí jim prý psychická újma. To mi řekla dcera. Já měla psychickou újmu maximálně z toho, že jsem musela loupat brambory.
Jedno vnouče potřebuje k životu tablet. Druhé sluchátka. Třetí značkové boty, protože „ve škole by se mu smáli“. Já chodím v botách, které pamatují ještě ministra financí, co tvrdil, že důchody jsou stabilní.
Když jsem se jednou odvážila říct, že by si rodiče mohli část výdajů platit sami, slyšela jsem: „Mami, vždyť ty už nic nepotřebuješ.“ To je krásná věta. Oficiálně už nemám potřeby. Jím málo, cestuju minimálně, oblékám se z výprodejů a radost mám mít hlavně z toho, že můžu dávat.
Dávám. Peníze. Čas. Energii. Nervy. A občas i důstojnost, když si v obchodě počítám, jestli mi po zaplacení školního výletu vyjde ještě na léky.
Nejhorší jsou „drobnosti“. Drobnosti po pěti stovkách. Vstupné sem, kroužek tam, školní pomůcky, co vypadají jak výbava pro NASA. A samozřejmě jídlo. Vnoučata jedí pořád. A výhradně věci, které jsou „zdravé“, „bio“ a „bez něčeho“. Já jsem celý život jedla rohlík se salámem a žiju. Oni mají chia semínka a intoleranci na laktózu.
Jednou jsem si sedla a spočítala to. Kolik mě stojí jedno prázdninové léto. A došlo mi, že inflace je proti nim amatér. Ceny rostou pomalu. Vnoučata rychle. A jejich potřeby ještě rychleji.
Největší ironie je, že když jsem byla mladá, šetřila jsem „aby děti měly lepší život“. A ony ho mají. Tak dobrý, že ho už nezvládají financovat samy. A tak nastupuju já. Babička. Důchodkyně. Rodinný sponzor.
Někdy si říkám, že bych si měla taky něco dopřát. Nový kabát. Lázně. Kávu v kavárně. Pak ale přijde zpráva: „Babi, můžeme jet do aquaparku?“ A já odpovím: „Jasně.“ Protože co bych byla za babičku, kdybych řekla ne.
A tak se moje úspory rozpustily rychleji než zmrzlina na slunci. Nemám už rezervu. Mám vzpomínky. Fotky. A pocit, že jsem investovala do budoucnosti, která mě stojí víc než celý minulý život.
Ale aspoň vím jedno. Když se mě někdo zeptá, kam zmizely moje peníze, nemusím říkat inflace, stát nebo ekonomika. Stačí odpovědět pravdu: snědly je vnoučata. Doslova. A ještě chtějí přídavek.
