Článek
Vždycky jsem si myslela, že stáří je hlavně o tichu. Člověk přijde o práci, o tempo života, o část přátel, a zůstane mu klid. Nikdy mě nenapadlo, že ten klid bude tak hlučný. Hluk notifikací, pípání, vibrování a šustění prstů po skle.
Vnoučata přijela v pátek večer. Já už od čtyř odpoledne stála u plotny, jako kdyby měl dorazit prezident republiky. Polévka, řízky, bramborový salát a samozřejmě bábovka. Ta je u nás rodinná tradice, aspoň jsem si to donedávna myslela.
„Ahoj babi,“ řekla starší vnučka a dala mi pusu na tvář, aniž by zvedla oči z mobilu. Bylo to fascinující. Něco jako autopilot lidské zdvořilosti.
„Jak se máte?“ zeptala jsem se.
„Dobrý,“ odpověděly obě.
Tím rozhovor skončil. Přesněji řečeno: nikdy pořádně nezačal.
Seděly na gauči. Vedle sebe. Každá zahleděná do svého malého svítícího obdélníku, jako kdyby tam někde uvnitř byl ukrytý celý vesmír. A možná že je. Jenže já v něm očividně nemám ani malou planetku.
„Upekla jsem bábovku,“ oznámila jsem optimisticky.
„Mhm,“ odpověděla jedna.
„Díky,“ dodala druhá, aniž by se podívala.
Mám osmašedesát let. Pamatuju si dobu, kdy se lidé nudili. A víte co? Bylo to krásné. Nuda totiž člověka nutí mluvit. Ptát se. Poslouchat. Vymýšlet hlouposti. Hrát karty. Jít ven. Smát se.
Dnes se nikdo nenudí. Dnes jenom scrollují.
V sobotu ráno jsem zkusila první pokus o konverzaci.
„Když jsem byla malá, měli jsme doma jen jedno rádio,“ začala jsem.
Starší vnučka se zasmála. Ne mně. Něčemu v mobilu.
„To je dobrý,“ řekla.
Nevím čemu.
„A víte, že jsme chodili ven celý den?“ pokračovala jsem.
„Jo babi,“ odpověděla mladší. „To víme.“
Nevím odkud. Nejspíš z TikToku.
Seděla jsem u stolu a sledovala je. Je zvláštní být fyzicky přítomná a přitom úplně neviditelná. Připadala jsem si jako duch vlastního domu.
Jednou jsem dokonce zkusila experiment.
„Holky, já jsem dnes ráno vyhrála milion korun.“
Žádná reakce.
„A taky jsem adoptovala velblouda.“
Nic.
„A přemýšlím, že uteču s pošťákem do Itálie.“
Po pěti vteřinách zvedla jedna hlavu.
„Co babi?“
„Nic,“ řekla jsem. „Jen jsem kontrolovala, jestli ještě existuju.“
V neděli jsem to vzdala. Seděla jsem v křesle, pila kávu a pozorovala dvě lidské bytosti, které pravděpodobně komunikovaly s půlkou planety, ale ne s člověkem, který seděl metr od nich.
Ironie je, že kdybych měla profil na nějaké té jejich aplikaci, možná bych měla větší šanci na odpověď.
Možná bych měla začít posílat zprávy z vedlejšího pokoje.
„Ahoj holky, tady babička. Sedím vedle vás.“
Třeba by mi poslaly srdíčko.
Nebo aspoň emoji.
Nejhorší je, že je mám ráda. Opravdu. Jsou chytré, milé, vtipné. Jenže jejich svět je někde jinde. Za sklem, v kapse, v nekonečném proudu videí, které mizí rychleji než moje věty.
Když v neděli odjížděly, objaly mě.
„Bylo to super, babi.“
Podívala jsem se na ně a musela jsem se skoro smát.
Super. To slovo je dnes univerzální náplast na všechno.
„Přijeďte zase,“ řekla jsem.
A myslela jsem to vážně.
Protože možná jednou přijedou bez těch telefonů. Možná jednou zjistí, že ten starý kus nábytku v rohu má taky nějaké historky.
A že baterka u babičky vydrží mnohem déle než u mobilu.
Jen se musí někdo obtěžovat ji zapnout.
