Článek
Když jsem byla mladá, chtěli jsme být někým „pořádným“. Učitelkou, sestřičkou, prodavačkou, maximálně sekretářkou. Hlavně mít práci, výplatu a klid. Dnes mi vnouče sedí v kuchyni, drží mobil před obličejem a vážně mi oznamuje: „Babi, já chci být influencer.“
Myslela jsem, že si dělá legraci. Nebo že je to nějaká nová nemoc. Influencer zněl jako diagnóza. Něco mezi chřipkou a alergií.
„A co to znamená?“ zeptala jsem se opatrně.
„No že budu točit videa, lidi mě budou sledovat a budu vydělávat peníze.“
„A z čeho?“
„No z toho, že mě budou sledovat.“
To mi přišlo jako kouzlo. Já celý život pracovala, aby mi někdo poslal důchod. A teď prý stačí sedět, natáčet se a čekat, až se někdo dívá. Kdybych to věděla dřív, taky bych se místo šití a vaření natáčela, jak zametám chodbu.
Vnouče má doma stativ, světlo, tři aplikace a pocit, že je už skoro slavné. Každý den zkouší nový obsah. Jednou tančí, podruhé radí, potřetí „reaguje na trendy“. Já reaguju hlavně na to, že zase zapomnělo vynést koš.
„Babi, neruš, točím!“ slyším z pokoje.
Neruším. Jen se snažím přežít ve vlastní domácnosti, kde se natáčí víc než v televizi.
Jednou jsem se omylem objevila ve videu. Stála jsem v pozadí v zástěře, s mopem v ruce. V komentářích psali: „Ta babička je top.“ A mně došlo, že jsem se stala vedlejší postavou v cizí kariéře, aniž bych podepsala smlouvu.
Vnouče mi vysvětluje algoritmy, dosahy, spolupráce a značky. Já mu vysvětluju, kde je sůl, jak se vypíná sporák a že prádlo se samo nesloží. Každý mluvíme jiným jazykem. Oni mají followery, já mám tlak.
„Až budu slavný, vezmu tě na dovolenou,“ slibuje.
Já bych radši, kdyby mě teď vzalo na procházku bez mobilu.
Nejvíc mě baví, že influencer znamená „ovlivňovač“. Vnouče ovlivňuje tisíce lidí na internetu, ale nedokáže ovlivnit samo sebe, aby šlo spát před půlnocí a vstalo včas do školy.
Já chci být v klidu. Chci ticho, čaj, noviny a křížovku. Chci, aby doma nebyla pořád rozsvícená světla kvůli natáčení. Aby se neřešilo, jestli je večeře „dost fotogenická“. Aby se jedlo, ne sdílelo.
Ale musím uznat jednu věc. Když se mu něco povede, když má radost, když mu někdo napíše, že ho sleduje a má ho rád, svítí mu oči. A to je světlo, které žádná lampa nenahradí.
Takže vnouče chce být influencer. A já chci být v klidu. Zatím to řešíme kompromisem: ono mě občas natáčí a já ho občas ignoruju. Každý máme svůj sen. Jen ten můj nemá hashtag. A jejich má pořád slabý signál v realitě.
