Článek
Když jsem byla malá, chtěla jsem panenku. Dostala jsem hadrovou, po sestře, a byla jsem šťastná. Moje vnouče chce iPhone. Ne jen tak nějaký. Nejnovější. Protože ten loňský „už seká“. Já bych chtěla, aby mi nesekal rozpočet.
„Babi, to je investice,“ vysvětlilo mi vážně, jako by mluvilo o akciích na burze. Investice. Do čeho? Do rychlejšího scrollování? Do ostřejších fotek jídla? Do lepší kvality života, který stejně tráví převážně na záchodě s mobilem v ruce?
Vnouče má patnáct. Já mám sedmdesát tři. On má pocit, že bez nového telefonu nebude existovat. Já mám pocit, že bez topení nepřežiju zimu. Každý máme své priority.
Když jsem se zeptala, kolik ten jeho vysněný iPhone stojí, skoro jsem si sedla. Za ty peníze bych měla elektřinu na půl roku. Nebo nové okno. Nebo tři měsíce jídla. Nebo klid v duši, že nemusím každý večer zhasínat lampičky jako při válečném stavu.
Ale tohle jsou staré myšlenky. Zastaralé. Nehodí se do světa, kde je normální mít v kapse zařízení dražší než moje první auto.
„Všichni ho mají,“ řeklo vnouče. To je argument, který zničil už víc rodinných rozpočtů než inflace. Všichni ho mají. Všichni jedou na hory. Všichni mají značkové boty. Všichni mají sluchátka za pět tisíc. A já mám všichni na krku.
Zkusila jsem navrhnout kompromis. Že by mohl mít levnější model. Že ten starý ještě funguje. Že svět se nezboří, když nebude mít nejnovější verzi. Podívalo se na mě, jako bych mu navrhla, ať chodí do školy pěšky bos.
„Babi, ty tomu nerozumíš,“ řeklo. To je pravda. Nerozumím. Nerozumím světu, kde je normální chtít víc, než si můžu dovolit. Nerozumím světu, kde se technologie mění rychleji než ceny energií. A už vůbec nerozumím světu, kde se od babičky čeká, že bude sponzor technologického pokroku.
Nejhorší je, že já vlastně chápu, proč to chce. Protože být mladý dnes znamená být pořád online. Být vidět. Být součástí. A bez správného telefonu jste něco jako sociální bezdomovec. Neviditelný. Vyřazený. Trapný.
Jenže být starý dnes znamená počítat každou korunu. Přemýšlet, jestli zapnout topení nebo si obléct svetr. Řešit, jestli si koupit léky hned, nebo až příští měsíc. A tvářit se, že je to v pořádku. Protože „hlavně že jsou děti šťastné“.
Tak sedíme u stolu. Vnouče s mobilem v ruce. Já s vyúčtováním za elektřinu. On mi ukazuje, co všechno ten nový iPhone umí. Já mu ukazuju, kolik stojí kilowatthodina. Ani jedno z nás není nadšené.
„Babi, ty si přece stejně nic nekupuješ,“ říká. To je pravda. Nekupuju. Protože všechno stojí peníze. A ty peníze mají jít podle rodiny raději do nového telefonu než do mého klidu.
A tak přemýšlím. Jestli je horší být babička, co neumí pochopit moderní svět, nebo babička, co ho financuje ze svého důchodu. Jestli je horší říct ne a být za lakomou, nebo říct ano a být za blbce.
Vnouče chce iPhone. Já chci klid. On chce nejnovější model. Já chci jen menší účet za elektřinu. On chce být cool. Já chci mít teplo. A někde mezi tím je realita dnešní rodiny: mladí chtějí technologie, staří chtějí přežít zimu.
Možná mu ten iPhone nekoupím. Možná ano. Záleží na tom, kdo vyhraje. Jestli zdravý rozum, nebo babičkovské srdce. To druhé má bohužel tendenci být silnější než rozpočet. A mnohem dražší.
