Článek
Vnouče za mnou přišlo s výrazem, který dobře znám. Ten pohled mezi roztomilostí a obchodním jednáním. „Babi, nemáš nějaké kapesné?“ Neptalo se kolik, neřeklo proč, rovnou přešlo k věci. Jako by kapesné bylo základní lidské právo. Něco mezi kyslíkem a Wi-Fi.
Sedla jsem si ke stolu, otevřela peněženku a podívala se dovnitř. Dvě bankovky, pár mincí, kartička do lékárny a účtenka stará tři týdny. V tu chvíli jsem pochopila, že mám dvě možnosti. Buď mu dám peníze a budu další tři dny počítat, jestli mi vyjde mléko. Nebo mu dám něco cennějšího. Tak jsem zvolila variantu dvě. Moudrost a suchý rohlík.
Podala jsem mu rohlík, který zbyl od rána, a řekla: „Tady máš. A teď poslouchej.“ Díval se na mě, jako by si spletl adresu. Asi čekal padesátku, ne filozofickou přednášku a pečivo.
Vysvětlila jsem mu, že peníze nerostou na účtu, že důchod není kouzelný bankomat a že kapesné není investiční fond. Že když mu je dneska dám já, zítra si je budu muset odepřít já. A že život je někdy víc o tom umět vyžít než umět utrácet.
Koukal na mě s rohlíkem v ruce a bylo vidět, že zpracovává informace. Asi poprvé slyšel, že peníze nejsou jen číslo v aplikaci, ale reálný stres, reálná práce a reálné omezení. Suchý rohlík se stal názornou pomůckou ekonomické reality.
Řekla jsem mu, že když jsem byla mladá, kapesné nebylo samozřejmost. Byla to odměna. Za pomoc doma, za dobré známky, za zodpovědnost. Dneska je to spíš vstupní poplatek do světa konzumu. Bez kapesného se prý nedá existovat. Bez nejnovějších sluchátek, bez her, bez aplikací, bez „zážitků“.
On chce peníze na zmrzlinu, já šetřím na elektřinu. On řeší, že nemá dost dat, já řeším, že nemám dost důchodu. On žije v systému, kde se všechno dá koupit. Já žiju v systému, kde se všechno musí spočítat.
Největší paradox je, že jsem vlastně ta bohatší. Ne finančně, ale zkušenostmi. Vím, jaké to je nemít nic. Vím, jaké to je šetřit, plánovat, odkládat. Vím, že suchý rohlík není tragédie, ale realita. A že někdy je větší dar naučit se vyžít, než dostat další bankovku.
On nakonec ten rohlík snědl. Trochu uraženě, ale snědl. A pak se zeptal: „Tak fakt nic?“ Usmála jsem se a řekla: „Dala jsem ti víc, než si myslíš. Jen se to nedá utratit.“
Možná jsem staromódní. Možná jsem tvrdá. Možná jsem boomer. Ale vím jedno. Kdybych každému vnoučeti dávala kapesné pokaždé, když si řekne, neměla bych ani na ten rohlík. A místo moudrosti bych mu jednou mohla dát maximálně radu, jak se stát dalším chudým důchodcem.
Tak jsem mu dala moudrost a suchý rohlík. A upřímně? Myslím, že to bylo férovější než padesát korun. Peníze se utratí za pět minut. Rohlík se sní za minutu. Ale ta lekce? Ta mu možná zůstane na celý život. A jestli ne, tak aspoň ví, že u babičky se nechodí pro kapesné, ale pro realitu. A občas i pro pečivo.
