Článek
Vždycky jsem si myslela, že nejkrásnější slovo na světě je „babi“. Že když ho slyším, znamená to lásku, úctu, teplo domova. Dnes už vím, že „babi“ je spíš předpona k větě, která končí částkou.
„Babi, mám tě strašně ráda.“
Pauza.
„Nemohla bys mi poslat tři tisíce? Jen do výplaty.“
To je dnešní forma rodinné intimity. Emoce se řeknou rychle, peníze konkrétně.
Vnučka je chytrá. Krásná. Studuje. Má tisíc plánů, snů, projektů a jeden velký problém: nikdy nemá peníze. Přitom pořád někde pracuje, brigádničí, „jede na výkon“. Ale záhadným způsobem je její účet neustále prázdný. Zato moje peněženka je podle ní nevyčerpatelný přírodní zdroj.
Když jsem byla v jejím věku, chodila jsem do práce, šetřila, počítala každou korunu a byla jsem vděčná, že mám střechu nad hlavou. Když je v jejím věku ona, má tři aplikace na správu financí, pět streamovacích služeb a pocit, že babiččin důchod je takový rodinný fond.
Neříkám, že mě nemá ráda. Ona mě má. Jen ne tolik jako pohodlí. A už vůbec ne tolik jako svůj životní styl, který stojí víc než moje mládí, svatba a rekonstrukce bytu dohromady.
Jednou jsem se jí zeptala, jestli mě někdy navštíví jen tak. Bez důvodu. Bez žádosti. Bez „babi, mohla bys“. Podívala se na mě a řekla: „Babi, vždyť já ti píšu pořád.“ Ano. Píše. Když potřebuje.
Zajímavé je, že když jí pošlu peníze, přijde srdíčko, objetí, dlouhá zpráva, jak mě miluje. Když jí napíšu já, odpoví za tři dny jedním slovem: „nestíhám“. Láska je zřejmě dnes závislá na převodní lhůtě.
Nejhorší není, že mi bere peníze. Nejhorší je ta samozřejmost. Ten tón, že je to vlastně moje povinnost. Že přece co bych s nimi dělala. Že ona je mladá, perspektivní, má život před sebou. Já mám hlavně důchod a „stejně už nikam nejezdím“.
To je krásná logika. Čím méně člověk potřebuje, tím víc má dávat. Ideálně všechno. A ještě se u toho usmívat, protože „rodina je přece všechno“.
Jednou jsem jí zkusila říct ne. Jen tak. Ze zvědavosti. Nastalo ticho. Pak smutná zpráva. Pak pasivně agresivní poznámka. A nakonec věta: „Já myslela, že mi pomůžeš, když tě mám tak ráda.“
A tam mi to došlo. Láska se u nás neprojevuje objetím, ale půjčkou. Ne časem, ale částkou. Ne zájmem, ale okamžitou platbou.
Tak jsem zase poslala. Protože jsem babička. A babičky mají slabé srdce a otevřený účet. A někde mezi výběrem z bankomatu a zprávou „děkuju, jsi nejlepší“ jsem si uvědomila, že jsem se stala rodinným sponzorem. Ne z donucení. Z citu.
Vnouče mě má rádo. O tom nepochybuju. Jen má prostě rádo i peníze. Možná o trochu víc. Možná proto, že peníze řeší její problémy. Zatímco já jsem spíš nostalgická položka v rodinném rozpočtu.
A tak tu sedím, s mobilem v ruce, čekám, kdy přijde další zpráva. Začne slovem „babi“. A skončí číslem. A já budu zase přemýšlet, jestli je horší být chudá na peníze, nebo bohatá na city, které se dají tak snadno přepočítat na koruny.
Protože největší ironie není, že mě vnouče využívá. Největší ironie je, že já to vím. A stejně pošlu. Protože jsem babička. A babičky si lásku neúčtují. I když by možná měly. Aspoň s DPH.
