Článek
Říká se, že vnoučata vám ukradnou srdce. To je pravda. Ale málokdo dodá, že spolu se srdcem vám většinou zmizí i hotovost, nervy a veškerá elektronika, která se dá nabíjet. Já už dneska vím, že láska je krásná věc, ale že má drobné vedlejší účinky. Například prázdnou peněženku a telefon na dvou procentech.
Moje vnouče mi srdce ukradlo hned při narození. Takové to malé, růžové, křehké stvoření, co se na vás podívá a vy máte pocit, že byste pro něj prodala i vlastní ledvinu. Což jsem nakonec neudělala, ale zato jsem během prvního roku utratila víc než za celý svůj šatník za posledních deset let. Hračky, oblečky, plyšáci, knížky, další hračky, další plyšáci, a pak ještě jedny hračky, protože ty předchozí už prý „nejsou moderní“.
Pak přišla fáze návštěv. Vnouče chodí ke mně domů a chová se jako dobyvatel. Nejprve obsadí gauč. Pak televizi. Potom ledničku. A nakonec se nenápadně začne rozhlížet, co by se dalo odnést. Neříkám, že to dělá úmyslně. Ale faktem je, že pokaždé, když odjede, něco mi chybí.
Nejdřív to byla čokoláda. „To nevadí,“ říkala jsem si, „aspoň neztloustnu.“ Pak zmizely drobné z peněženky. „Asi jsem si je utratila,“ uklidňovala jsem se. Jenže když mi jednoho dne zmizela celá peněženka i s kartou, musela jsem si přiznat, že doma nežiju s vnoučetem, ale s malým finančním predátorem.
A to nemluvím o nabíječkách. Ty jsou kapitola sama pro sebe. Měla jsem tři. Teď mám nula. Vnouče přijede, zapojí telefon, tablet, někdy i hračku, která vydává zvuky jak siréna z továrny, a když odjede, nabíječka zmizí s ním. Ptám se: „Nevzali jste si omylem moji?“ Odpověď: „Ne, babi, my máme svoji.“ Ano. Mají. Všechny moje.
Nejhorší je, že se na ně nemůžu ani zlobit. Protože když se na mě to dítě podívá svýma očima a řekne „babi, já tě mám tak strašně ráda“, zapomenu na peněženku, nabíječku i na to, že mi právě rozlilo džus do kabelky. Láska je totiž velmi účinná forma manipulace.
Ironie je, že jsem celý život byla spořivá. Věděla jsem přesně, kde mám každou korunu, každý kabel, každou baterku. A pak přišlo vnouče a udělalo ze mě zmatenou seniorku, co hledá brýle, které má na hlavě, a peněženku, kterou má pravděpodobně v hračkářství.
Dcera se mi směje. Prý je to roztomilé. Prý si mám užívat, že jsem důležitá. Ano, jsem důležitá. Hlavně jako sponzor, půjčovna techniky a emocionální podpora v jednom. Kdybych si za každé „babi, koupíš mi to?“ dala korunu, jsem dneska milionářka. Jenže já místo toho dávám koruny jim. A pak hledám drobné na rohlíky.
A přesto, když večer sedím doma s vybitým telefonem, prázdnou peněženkou a pocitem, že mi zase něco chybí, usmívám se. Protože vím, že mi to ukradl někdo, koho mám ráda víc než klid, peníze i nabíječky dohromady.
Vnouče mi ukradlo srdce, peněženku a nabíječku. Ale hlavně mi ukradlo iluzi, že budu ve stáří v klidu. Místo toho jsem neustále okrádaná, unavená a šťastná. Což je asi ta nejbabičkovštější kombinace, jaká existuje. A upřímně? Klidně ať mi příště ukradne i televizi. Stejně se dívám radši na něj.
