Článek
Minulý týden sedělo moje vnouče na gauči a tvářilo se, jako by právě prožívalo osobní katastrofu.
Drželo v ruce telefon, koukalo na displej a povzdechlo si tak hluboce, že jsem čekala, kdy zavolá krizový štáb.
„Babi… já bez telefonu nemůžu žít.“
Ta věta zazněla s takovou vážností, že by člověk čekal minimálně výpadek elektřiny v celé Evropě.
Podívala jsem se na něj přes brýle.
„A co se stalo?“
„Má jen tři procenta baterky.“
Chvíli jsem mlčela. Ne proto, že bych byla šokovaná. Spíš jsem si chtěla vychutnat ten okamžik civilizačního pokroku.
Tři procenta baterie.
Když jsme byli mladí my, tři procenta znamenalo, že vám zbývají poslední tři brambory do výplaty.
Ale dobře.
„Tak si ho dej nabít,“ navrhla jsem.
Podíval se na mě pohledem člověka, který právě slyšel návrh řešit sucho tím, že vypijeme moře.
„Ale já potřebuju být online.“
Online.
To je další krásné slovo dnešní doby. Znamená to, že člověk sedí, kouká do telefonu a velmi intenzivně nic nedělá.
„A co by se stalo,“ zeptala jsem se, „kdybys hodinu nebyl online?“
Podíval se na mě s upřímným zděšením.
„Babi, ty to nechápeš.“
Ano, to slyším často.
Podle mladých lidí nechápeme spoustu věcí. Internet, aplikace, sociální sítě, algoritmy.
Zajímavé je, že když se rozbije pračka, najednou chápeme všechno.
„Já prostě bez telefonu nemůžu fungovat,“ pokračoval dramaticky.
A v tu chvíli jsem mu řekla větu, která trochu zkazila atmosféru.
„Víš, bez práce taky moc ne.“
Ticho.
Takové to ticho, které nastane, když někdo omylem pustí do rozhovoru realitu.
„No jo, ale… práce je něco jiného,“ řekl opatrně.
„Jak jiného?“
„Telefon potřebuju pořád.“
Ano.
Na sledování videí, psaní zpráv a čtení komentářů lidí, kteří mají životní zkušenosti zhruba na úrovni pokojové rostliny.
„Víš,“ řekla jsem, „my jsme taky měli věci, bez kterých jsme nemohli žít.“
„Jaké?“
„Třeba výplatu.“
Zamyslel se.
To byl jeden z těch krásných momentů, kdy se v hlavě mladého člověka poprvé střetne teorie s praxí.
„Ale práce je stres,“ řekl po chvíli.
„To je pravda,“ přikývla jsem. „Ale víš, co je ještě větší stres?“
„Co?“
„Když přijde nájem.“
Zase ticho.
Podíval se na telefon, který stále bojoval o život se svými třemi procenty baterie.
„Ale dneska je všechno jiný,“ zkusil to ještě.
Ano, to je věta, kterou každá generace používá, když nechce slyšet pokračování.
„Jistě že je,“ řekla jsem. „Dneska můžeš pracovat z domu, z kavárny, z vlaku…“
„Vidíš!“
„…jen je u toho obvykle potřeba pracovat.“
Od té chvíle seděl o něco tišeji.
Telefon se mezitím definitivně vypnul. Nastal dramatický moment, kdy moderní technologie odešla do digitálního nebe.
Podíval se na černou obrazovku, jako by právě ztratil nejlepšího kamaráda.
„Babi… kde máte nabíječku?“
Usmála jsem se.
„V kuchyni. Vedle lednice.“
Šel tam s výrazem poutníka, který se vydává pro zázračnou vodu.
Já jsem zatím seděla u stolu, pila kávu a přemýšlela o tom zvláštním světě.
Světě, kde mladí lidé tvrdí, že bez telefonu nemohou žít.
A přitom nějak zapomínají na jednu malou drobnost.
Telefon potřebuje elektřinu.
Elektřina potřebuje zaplatit.
A peníze mají tu nepříjemnou vlastnost, že se obvykle objevují až poté, co člověk udělá jednu velmi staromódní věc.
Jde do práce.
Ale nechci být přísná. Každá generace má svoje iluze.
Jen mám takový pocit, že až jednou přijde první účet za nájem, elektřinu a internet, moje vnouče objeví další velký technologický zázrak.
Říká se mu zaměstnání.
