Článek
inulý týden ke mně přišlo vnouče s výrazem člověka, který právě udělal velké životní rozhodnutí. V očích mu svítila hrdost a v ruce drželo tašku z obchodu, kde stojí obyčejné tričko asi tolik co kdysi naše rodinná dovolená na Mácháči.
„Babi, koupil jsem si nový džíny.“
To je věta, která sama o sobě nevzbuzuje žádné emoce. Džíny jsou džíny. Lidé je nosí už desítky let a většinou na nich není nic dramatického. Člověk si je koupí, nosí je, časem se prodřou a pak z nich udělá hadr na podlahu.
Jenže pak je vytáhl.
Nejdřív jsem si myslela, že se stala nehoda.
Ty kalhoty měly víc děr než náš starý cedník na špagety. Kolena pryč, stehno napůl pryč, jedna nohavice vypadala, jako by ji někdo otestoval motorovou pilou.
Chvíli jsem mlčela.
„To je… nový?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jo! Hustý, co?“
Podívala jsem se znovu.
„A kde je zbytek kalhot?“
Vnouče se zasmálo tím typickým smíchem mladých lidí, kteří si myslí, že právě vysvětlují elektřinu někomu z doby svíček.
„Babi, to je styl. To je fashion.“
Fashion.
To slovo u nás doma vždy znamenalo, že někdo přišel v něčem, co by naše maminka okamžitě spravila jehlou a nití.
„A kolik to stálo?“ zeptala jsem se.
To byla další chyba. Nebo spíš začátek krásné sociologické studie.
Když mi řekl cenu, musela jsem si sednout.
Za ty peníze jsme kdysi koupili zimní kabát, boty a ještě zbylo na štrůdl.
„Počkej,“ řekla jsem pomalu. „Ty jsi zaplatil… za roztrhané kalhoty?“
„To nejsou roztrhaný. To je design.“
Ano. Design.
To slovo je dnes taková magická formulka. Když něco nedává smysl, stačí říct design a cena se ztrojnásobí.
Chvíli jsem na něj koukala a pak jsem mu řekla větu, která zjevně narušila celý módní vesmír.
„Víš, takhle jsem chodila oblečená jen když jsme byli chudí.“
Ticho.
Takové to ticho, kdy mladý člověk poprvé slyší, že jeho styl byl kdysi prostě nedostatek peněz.
„No jo, ale to je jiný,“ řekl.
„Jak jiný?“
„Tohle je schválně.“
Ach ano. Schválně.
My jsme to měli taky schválně. Schválně jsme se snažili ty díry zašít, aby nebyly vidět.
Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Když se nám prodřely kalhoty na kolenou, babička vytáhla látku a udělala záplatu. Ne proto, že by to bylo módní. Ale proto, že další kalhoty prostě nebyly.
A teď tu stojí moje vnouče v kalhotách, které vypadají přesně jako ty, za které bychom se kdysi styděli.
Jenže ty jeho stály několik tisíc.
„A víš, co je na tom nejlepší?“ pokračoval nadšeně. „Čím víc jsou roztrhaný, tím jsou dražší.“
To je okamžik, kdy si člověk uvědomí, že ekonomika se definitivně zbláznila.
„Takže když je úplně rozstříhám,“ řekla jsem, „budou stát ještě víc?“
„Babi!“
„Ptám se jen teoreticky. Mohla bych ti ušetřit spoustu peněz. Máme doma nůžky.“
Od té chvíle mě podezíravě sleduje, kdykoliv se přiblížím k jeho šatníku.
Ale já mu to přeju. Každá generace má svoje módní výstřelky. My jsme měli zvony, ramenní vycpávky a účesy, které dnes vypadají jako experiment s elektřinou.
Jen jeden rozdíl tam přece jen je.
Když se nám kdysi roztrhly kalhoty, znamenalo to, že jsme je nosili dlouho a poctivě.
Když se roztrhnou ty dnešní, znamená to, že někdo v továrně vzal nůžky a marketingové oddělení otevřelo šampaňské.
A tak tu sedím, piju kávu a dívám se na svět módy.
Svět, kde mladí lidé utrácejí tisíce za oblečení, které vypadá, jako by ho před nimi nosili tři horníci a jeden hladový pes.
A jediné, co mě na tom opravdu fascinuje, je jedna věc.
My jsme kdysi byli chudí.
Oni za to dneska platí.
